Karolína ji tiše uklidnila a snažila se nedat nic najevo.
Večeře se pak rozjela podle dávno zajetého rytmu. Karolína neposeděla ani minutu – kmitala mezi kuchyní a verandou, odnášela použité talíře, nosila nové porce, dolévala pití a průběžně přinášela drobné předkrmy. Blanka Pospíšilová se Stanislavem Míkou jedli s viditelnou chutí. Pečená kachna zmizela ze stolu během půl hodiny a stejně rychle se vyprázdnila i mísa se salátem z krevet a avokáda, který Karolína chystala speciálně s ohledem na Blankiny nároky.
„Kachna je docela povedená, ale prsíčka jsou trochu vysušená,“ zhodnotila Blanka a pečlivě si otřela rty ubrouskem. „A do pirožků jsi dala zbytečně moc tuku, jsou těžké.“
„Mami, to přeháníš,“ ohradil se Vítězslav Marek. „Těsto je lehké, úplně nadýchané.“
„Tobě chutná všechno, synku, ty nejsi vybíravý,“ mávla Blanka rukou. „Já říkám věci na rovinu, aby se Karolína zlepšovala. Třeba to aspikové maso – zakalené. Vývar měl být lépe přecezený.“
Karolína cítila, jak ji bodne u srdce, ale mlčela. Vývar cedila přes čtyři vrstvy gázy, byl čirý jako slza. Jakákoli námitka by jen přilila olej do ohně a rozproudila další kritiku.
„Děkuju za připomínky, vezmu si je k srdci,“ odpověděla klidně a začala sklízet špinavé nádobí.
V sobotu ráno vstávala už v šest. Čekal ji dlouhý seznam úkolů: zadělat těsto na palačinky, které měl Stanislav nejraději plněné tvarohem s rozinkami, uvařit čerstvý dýňový krém – Blanka se někde dočetla, že prospívá pleti – a naložit maso na večerní grilování. Vítězslav ještě spal, jeho rodiče byli zavření ve svém pokoji v patře.
Kolem poledne se horko stalo téměř nesnesitelným. Karolína, rozpálená a zpocená, smažila už třetí várku cuketových placiček a k nim připravovala složitou omáčku z řeckého jogurtu a bylinek. Připadala si jako v hutní hale u rozpálené pece.
„Karolíno, mohla bys mi udělat zelený čaj?“ ozval se z verandy Blankin hlas. „Ale žádné sáčky. Sypaný, s jasmínem. A dej tam čerstvou mátu.“
„Hned to bude, Blanko,“ odpověděla Karolína a vypnula sporák.
Natrhala mátu na záhonku, zalila čaj v elegantní porcelánové konvici, na tác postavila šálky a přidala sklenici domácí višňové marmelády. Pak se vydala směrem k verandě.
Dveře byly pootevřené, ale dění uvnitř zakrývala hustá moskytiéra. Karolíniny kroky v trávě nebyly slyšet. Zrovna zvedala ruku, aby vzala za kliku, když zaslechla své jméno.
„Ne, podívej se na ni, Vítku,“ zazněl Blankin hlas tlumeně, ale jasně, s tím zvláštním tónem, jaký mívají pomluvy. „Lítá sem a tam jako splašená. Je na to až nepříjemné se dívat.“
„Ale no tak, Gábi,“ zabručel Stanislav líně a usrkl ze sklenice. „Holka se snaží. Ta včerejší kachna byla výborná, neprávem ji cupuješ.“
„To já nepopírám, chutné to bylo,“ skočila mu do řeči Blanka. „Jenže nejde o jídlo, ale o původ. Vzpomínáš si na Dagmar, bývalou tvého bratra? To byla jiná liga – klidná, elegantní, s přirozenou autoritou. Nikdy by nestrávila celé dny u plotny. Tahle je prostě obyčejná, Vítku, vesnický typ, i když má funkci. Myslí si, že když nás nacpe dobrotami, hned se stane součástí rodiny a my ji začneme mít rádi.“
„Třeba ji to vaření prostě baví,“ zívl Stanislav Míka.
„Nebaví, podbízí se!“ odfrkla Blanka Pospíšilová. „Vidí, že …“