…že na ni jednoduše nemají. Chovají se u ní jako v samoobslužné jídelně: nacpou se, ze slušnosti utrousí pár pochval a tím to pro ně končí. V jejich očích není paní domu, ale pouhá obsluha.
Karolína Švecová zkameněla. Tácek se jí v rukou nepatrně zachvěl a víčko konvice tiše cinklo o porcelán. Zadržela dech a instinktivně se zaposlouchala, jestli její přítomnost neprozradí sebemenší zvuk.
„Blani, mohla bys trochu brzdit,“ zamumlal Stanislav Míka. „Přece jen jsme tady u nich, všechno máme naservírované.“
„Já jí to do očí neříkám,“ odrazila výtku Blanka Pospíšilová s vítězoslavným klidem. „Nejsem přece hloupá. Proč si zbytečně kazit vztahy? Kdo by mi pak každou neděli vyvařoval? Příští týden mám narozeniny, už jsem naznačila, že chci dort Esterházy s ořechy. Vsadím se, že bude celou noc péct korpusy. Já ochutnám a pak suše poznamenám, že v cukrárně v centru to dělají lepší. Ať si nemyslí, že je někdo víc, než je.“
Uvnitř Karolíny to křuplo, jako když praskne přepnutá struna. Něco, co dlouho drželo její trpělivost pohromadě, se náhle uvolnilo. Dívala se na své ošlapané domácí pantofle a místo horké bolesti přišlo chladné, ostré prozření.
„Kuchařka.“
„Služka.“
„Jídelna zadarmo.“
„Podlézá.“
Pomalu došla ke keři rybízu a bez váhání do něj vylila čerstvě uvařený jasmínový čaj s mátou. Sklenice s marmeládou opatrně postavila pod jabloň – mravenci si poradí. Prázdnou konvici i hrnky odnesla zpět do kuchyně, zamířila do koupelny, opláchla si obličej studenou vodou, rozčesala vlasy a nanesla jen lehký make-up. Pak si oblékla čisté lněné šaty.
Když vyšla na verandu, uviděla tchyni se Stanislavem usazené v proutěných křeslech.
„A kde máme čaj?“ podivila se Blanka Pospíšilová, když spatřila Karolíniny prázdné ruce.
„Došel,“ odpověděla klidně Karolína, posadila se vedle nich a otevřela knihu. „A taky čajové lístky. Zdá se, že i plyn v bombě je pryč. Budeme muset vystačit s vodou.“
„Jak s vodou?“ zarazil se Stanislav Míka. „A oběd? Vždyť jsi něco smažila.“
„Smažila, ale nepovedlo se to. Vyhodila jsem to,“ usmála se Karolína, aniž zvedla oči od stránky. „Znehodnotila jsem suroviny. Takže dneska máme odlehčený den. V lednici je kefír.“
Večer se vlekl v tíživém tichu. Vítězslav Marek se vrátil z ryb, nic netušící.
„Vítku, kde je to maso? Nemělo se grilovat?“ nahlédl do prázdného hrnce.
„Bylo cítit,“ zalhala Karolína bez mrknutí oka. „Dala jsem ho sousedovic psovi. Nechci přece riskovat zdraví rodičů.“
„Tak co budeme jíst?“
„Uvaříme brambory. A otevři konzervu se šproty. Jednoduchá jídla mají rodiče rádi, bez kudrlinek.“
Večeře sestávala z vařených brambor ve slupce, rybiček z konzervy a nakrájené okurky. Blanka Pospíšilová se tvářila, jako by před ní leželo něco nepoživatelného.
„Co to má znamenat?“ zeptala se s odporem a šťouchla vidličkou do brambory.
„Večeři, maminko,“ odpověděl Vítězslav vesele a pustil se do jídla. „Karolína říkala, že maso se zkazilo. Ale brambory jsou domácí, mladé.“
„Tohle jíst nebudu,“ odsunula talíř tchyně. „Bolí mě žaludek. Karolíno, udělej mi aspoň parní omeletu.“
Karolína pomalu zvedla pohled od svého talíře.
„Vejce nejsou, Blanko Pospíšilová,“ pronesla vyrovnaně. „Všechno už došlo.“