Klára Válková získala tu práci takřka zázrakem. Peníze potřebovala naléhavě – už půl roku si stranou ukládala každou korunu s jediným cílem: vypravit se za mámou.
„Letos to bohužel nepůjde,“ přiznala jí maminka se smutkem už v zimě, když se Klára opatrně zeptala na letní dovolenou. „Nemáme z čeho. Radim Navrátil musel na operaci kolene a ceny jsou šílené. Nicméně příští rok, to ti slibuju, určitě přijedu já za tebou.“
Klára se tehdy rozhodla, že ji překvapí. Nastoupila do malé firmy, která se živila psaním seminárek a zápočtových prací. Po večerech po škole bušila do klávesnice referáty pro prváky a řešila jednoduché příklady z genetiky. Kombinovat studium s výdělkem nebylo snadné, ale zvládala to. Jediné, co nezvládala, byly častější návštěvy u táty, a ten jí to dával nepokrytě najevo.
Na jaře už měla naspořeno na cestu tam, chyběly jí jen peníze na návrat. Proto se vydala za otcem – plánovala složit zkoušky a hned poté vyrazit k mámě, pokud by jí pomohl. Věděla, že s takovou cestou by nesouhlasil, a tak zalhala. Tvrdila, že nutně potřebuje finance na učebnice a placené odborné kurzy.
„Zlatíčko, promiň, ale teď nemám ani korunu,“ rozhodil rukama. „Vzala jsem si na splátky novou motorovou loď, to bys koukala! Večer se na ní projedeme. A ráno vyrážíme na ryby!“
Na noc tam nezůstala. Vymluvila se na učení ke zkoušce, i když byla dávno připravená. Přespávání v tom domě nesnášela. Právě kvůli němu se rodiče kdysi rozešli.
Co si Klára pamatovala, otec toužil po vlastním domě. Žili v malém bytě na okraji města a čekali, až zemře babička. Maminka snila o prostorném bytě v centru a o dalším dítěti, zatímco otec byl přesvědčený, že nejlepším řešením je dům na venkově. Hádky začaly ještě před dědictvím a po něm nabraly na síle. Nakonec otec prohlásil, že majetek je jeho, a dům koupil.
Mamince se tam nelíbilo. Děsily ji noční zvuky, stěžovala si na nekonečný úklid i na vyčerpávající dojíždění do práce. Čím dál častěji zůstávala ve starém městském bytě. A brzy vyšlo najevo, že tam s ní nebyla sama – často tam přespával kolega na služební cestě z Ostravy.
Právě za ním nakonec odešla. Byt prodala a pořídila si nový v Ostravě. Kláru s sebou nevzala – nejdřív se rekonstruovalo, pak padlo rozhodnutí, že pro budoucí studium medicíny je lepší, aby zůstala doma. Maminka přijela na návštěvu jen jednou. Oběma se po sobě stýskalo.
„Kláro Válková, proč se tak mračíš?“ ozvalo se posměšně.
Filip Tomášek, syn místních farmářů, ji dojel na motorce, zabrzdil a uculoval se. Klára mu neodpověděla a pokračovala v cestě. On se však táhl vedle ní až k nádraží a nespouštěl z ní oči.
Zkoušku složila za jedna, stejně jako všechny ostatní. Počítala s tím, že celé léto bude pracovat, jenže v kanceláři, kde si přivydělávala, jí oznámili, že přes prázdniny o ni není zájem – sezóna začne až na podzim. Byla zoufalá, dokonce zvažovala práci servírky. A pak přišlo štěstí: jeden z vyučujících jí nabídl brigádu. Jeho známá hledala na pár měsíců spolehlivou dívku k dceři s handicapem.
„Měla autonehodu s matkou. Ta zemřela na místě, holčička se léčí už tři roky,“ vysvětlil. „Otec shání peníze na další rehabilitaci, profesionální pečovatelky si dovolit nemůže. Mají stálou ošetřovatelku, ale ta si komplikovaně zlomila nohu. Zvládla bys to na dva měsíce?“
Klára bez váhání souhlasila. Hned následující den se jela představit.
Dívka se jmenovala Anežka Pražáková – neobvyklé a krásné jméno. Stejně působila i ona sama: dlouhé světlé vlasy, výrazné zelené oči lehce do šikma a rozpustilé dolíčky v tvářích. Klára se snažila nevnímat nohy schované pod dekou, ale invalidní vozík přehlédnout nešlo.
„Všechno vám poví sama,“ řekl její otec, nervózně sledující hodinky.
Jmenoval se Ondřej Válek. Měl laskavý pohled, výrazný profil a kudrnaté vlasy jako princ z pohádek. Když se mu Klára zadívala do očí, prsty jí nečekaně prochladly, zatímco na hrudi ucítila horko.
„Tati, běž už,“ protáhla Anežka podrážděně. Ne kvůli Kláře, ale proto, že se jí otec během deseti minut pětkrát ptal, zda nechce vodu, na toaletu nebo otevřít okno. Jak se ukázalo ještě ten den, všechny tyhle věci zvládala Anežka naprosto samostatně.
Věkový rozdíl mezi nimi byl malý – Kláře bylo devatenáct a Anežce čtrnáct – a právě to Kláře napovědělo, že následující měsíce budou všechno jiné než obyčejná brigáda.