Byl to téměř nejhorší den jejího života. Překonal ho jen ten, kdy jí máma klidným hlasem oznámila, že odchází od táty. Teď ale musela projít něčím jiným: setkat se s Monikou Tkadlecovou tváří v tvář, přikývnout, jako by to všechno přijímala, nasadit křečovitý úsměv a hrát roli ženy, která má radost z cizího štěstí. A k tomu ještě poslouchat Anežku Pražákovou, jak nadšeně vykládá o tom, jak báječně budou všichni dohromady fungovat, jak se jejich život konečně poskládá do správných tvarů.
„Budeš k nám chodit na návštěvu?“ zeptala se Anežka bezelstně.
„Budu,“ odpověděla Klára Válková a sama dobře věděla, že lže.
V hrudi jí uvízl ostrý kus ledu. Píchal, tlačil a nutil ji dýchat mělce, jako by se každý nádech mohl stát příliš bolestivým.
Když se vrátila na kolej, ulevilo se jí, že pokoj zůstal prázdný. Nemusela se před nikým přetvařovat. Mohla se rozplakat nahlas, bez zábran, a v duchu si vyčítat vlastní pošetilost. Představa, že by se znovu objevila v tom bytě, byla nesnesitelná. Rozhodla se, že zítra napíše zprávu, že onemocněla. Nebo že odjela za mámou. Vlastně – proč čekat? Teď už přece měla peníze na jízdenky. Dokonce víc, než potřebovala. Co jí bránilo odjet hned?
Zapnula notebook, trpělivě čekala, než se rozběhne, a přihlásila se na sociální síť, aby mámě napsala a zeptala se, kdy by za ní mohla přijet.
Na mámině profilové fotce byl nový snímek. Máma seděla na pláži, objímala svého nového manžela a jeho syna, na očích obrovské sluneční brýle. Za nimi se třpytilo moře, kolem leželi rekreanti. Led v Klářině hrudi jako by nabobtnal a začal se rozlézat do všech stran. Beze slova zavřela prohlížeč, vypnula počítač a lehla si na postel, čelem ke zdi.
Dny se slily v jeden beztvarý celek. Tvořily ho tupé sny plné mlhy, v nichž buď za někým běžela, nebo se bez konce propadala do houstnoucí tmy. Nepřetržité mumlání televize, která běžela dnem i nocí. Tvrdý, okoralý chleba zapíjený vlažnou vodou z konvice. Když se jednoho rána zadívala do zrcadla a spatřila cizí tvář s nepřirozeně velkýma očima, došlo jí, že takhle už dál nemůže.
Zamířila do sprch, kde dlouho stála pod ledovými proudy vody – teplá netekla už druhý týden a nikdo nesliboval nápravu. Pak si došla do obchodu, koupila pár obyčejných věcí: párky, vejce, čerstvý chleba a mléko. Uvařila si jednoduchý oběd a snědla ho do posledního sousta. Peníze, které si odložila na cestu, anonymně poslala do fondu, jenž shromažďoval prostředky na léčbu Anežky. Potom si sbalila věci a vyrazila na nádraží.
V příměstském vlaku bylo nesnesitelné dusno a lidí až příliš. Naštěstí si stihla sednout, ale hned na další zastávce se dovnitř protlačila mladá žena s drobným děvčátkem v šátku, které připomínalo malou opičku. Přestože kolem sedělo několik mužů různého věku, ani jeden se nezvedl. Klára vstala a nabídla místo.
Žena se rozpačitě usmála a posadila se, opatrně si přidržovala šátek s dcerou. Klára zůstala stát, sevřená zpocenými těly cestujících. Nemusela se ani držet, přesto se mokrou dlaní křečovitě chytila opěradla. Celou cestu pozorovala, jak matka šeptá dívce do ouška, jak jí podpírá hlavičku, když konečně usne, jak se na její nehezký, opičí obličej dívá s nekonečnou něhou. Uvnitř Kláru cosi škrábalo a pálilo, ale pohled neodvrátila. Možná v tom hledala příslib něčeho jiného, co ji teprve čeká. Anebo se snažila uvěřit, že i její máma kdysi dokázala takhle milovat.
O svém příjezdu tátovi neřekla, a tak se od stanice vydala pěšky. Vlak s ní pořádně zacloumal a bylo příjemné kráčet po sluncem zalité ulici, dýchat prašný srpnový vzduch. Když se vedle ní s burácením zastavil motocykl, okamžitě poznala Filipa Tomáška.
„Válková!“ zvedl pobaveně obočí, jako by ji před chvílí nepotkal a schválně se za ní neotočil. „Ty jsi přijela za tátou?“
„Za tebou,“ odsekla drze.
Filipovi okamžitě zrudly uši.
„Dobře, dělám si legraci,“ slitovala se Klára. „Nechceš mě svézt?“
„Chci!“ přikývl nadšeně a červeň se mu rozlila i po tvářích.
„Tak jo.“
Nasedla na chrčící motorku a nasadila si helmu, kterou jí podal. Filip byl zvláštně roztomilý. Měl laskavé oči. Stejné jako Ondřej Válek.
„Nechceš jít zítra s námi na ryby?“ vyhrkla najednou. „Vyrazíme brzy, tak kolem čtvrté.“
Filipova tvář se rozzářila.
„Jasně! Já jsem skvělý rybář, žádná mi neunikne!“
Ještě něco povídal, ale přes hluk motoru ho Klára už nevnímala. Ani nevěděla proč, ale usmívala se taky. Možná se těšila, jaké překvapení a radost její příjezd tátovi udělá. A možná proto, že led, který jí svíral srdce, začínal pomalu povolovat.