Jet v takovém počasí s klukem z vesnice by byl zážitek přinejmenším pochybný.
Doma jí otec hned po příchodu vtiskl do ruky tlustou obálku.
„Prodal jsem loď. Kašlu na ni,“ vyhrkl, jako by se potřeboval rychle vyzpovídat. „Nemohl jsem se na sebe dívat. Jediné dítě a o prázdninách musí makat… co jsem to za tátu? Promiň mi to, Klárko. Já pořád všechno dělám špatně. I máma odešla kvůli mně. To je celé moje vina.“
Bylo jí trapně to poslouchat, svírala v prstech obálku a rychle stočila řeč jinam. Uvařili si čaj, vytáhli zákusky a začali si povídat o starých časech. Překvapilo ji, jak dobře se tu najednou cítí – v domě, který si roky spojovala s hořkostí a křivdou, protože právě tady jí „vzali“ mámu. Zůstala by klidně přes noc, ale v hlavě se jí zrodil nápad, který nesnesl odkladu. A tak večer vyrazila na vlak. Otec byl zklamaný, ale chápal, že ji nezadrží.
Klára se rozhodla, že všechny peníze dá Ondřejovi Válkovi. Řekne, že jsou pro Anežku Pražákovou. Něco už měla našetřeno sama a s tím, co dostala od táty, to byla docela slušná částka. Máma… tu uvidí až za rok, vždyť slíbila, že přijede. Čekat do pondělí Klára nedokázala, a tak si řekla, že pojede hned druhý den.
Spánek za moc nestál. Neustále si v duchu přehrávala scénu, kdy Ondřejovi podá peníze a vysvětlí, že jsou pro Anežku. Viděla jeho překvapení, radost, slyšela, jak jí říká, že je ta nejúžasnější holka na světě a jaké mají štěstí, že ji mají. A pak ji určitě někam pozve… možná dokonce rovnou řekne, že k ní něco cítí. Vždyť se Anežky přece ptal, jak by se tvářila na to, kdyby se znovu oženil.
Vzala si nejhezčí z běžných šatů, rty jen lehce přejela leskem, aby nevypadala, že se chystala, a jako obvykle nasedla na trolejbus. Cestou si malovala mlhavou, zatím nejasnou budoucnost. Jasně, se svatbou by nespěchali, ale kde by pak bydlela? Zůstala by na koleji, nebo by jí Ondřej nabídl, aby se k nim nastěhovala?
„Kláro, to je skvělé, že jsi přijela dřív!“ zaradoval se Ondřej hned ve dveřích a ani ji nenechal pořádně dovysvětlit historku o ztraceném klíči. „Chtěl jsem ti volat, ale nevěděl jsem, jestli se ti to bude hodit.“
Hned cítila, že v bytě je něco jinak. Ve vzduchu viselo zvláštní napětí, jakési vzrušení, ale na první pohled se nic nezměnilo.
„Anežko, koukej se zatím na televizi, hned jsme zpátky,“ řekl Ondřej a očima Kláru vyzval, aby šla za ním do kuchyně.
Srdce se jí rozbušilo. Takže se to stane ještě dřív, než vůbec stihne nabídnout svou pomoc?
Zavřel za sebou dveře, což ji v jejích představách jen utvrdilo. Byla přesvědčená, že se jí sny konečně začnou plnit.
„Je tu jedna věc, Kláro…“ začal opatrně. „Promiň, vím, že jsem ti slíbil práci až do konce léta. Neboj se, všechno ti zaplatím. Ale vypadá to, že už tě tady nebudeme potřebovat.“
Význam jeho slov k ní doléhal jen velmi pomalu. Dívala se na něj zmateně, vůbec nechápala, o čem mluví.
„Víš… asi se budu ženit.“
V tu chvíli jí bylo jasné, že nemluví o ní. V ústech se rozlila hořkost a žaludek se jí sevřel nevolností. Zřejmě se jí to odrazilo ve tváři, protože Ondřej rychle dodal:
„Neboj, výplatu dostaneš hned. Za tenhle měsíc i za další. Anežka říkala, že si šetříš na cestu za mámou.“
Sáhl na lednici po obálce a podal jí ji.
„Doufám, že ještě pár dní pomůžeš Monice Tkadlecové. Sundali jí sádru, ale pořád se špatně pohybuje. Já pro ni teď pojedu a dneska bychom měli přestěhovat její věci. Měl jsem strach, jak to Anežka vezme, ale zdá se, že je spokojená.“
Ani teď se Kláře jednotlivé kousky nespojily. Takže Monika zůstane u Anežky… a co jeho žena? Nebo si to celé vyložila špatně a on vlastně…
„S Monikou jsme to Anežce chtěli říct už dávno,“ pokračoval. „Jen se to pořád nějak nedařilo. Pak skončila v nemocnici a došlo mi, že to nejde dál odkládat. Vyšlo to hloupě, měl jsem ti to říct hned. Jenže jsem nevěděl, jak dlouho tam bude a jestli vůbec bude souhlasit…“
Najednou se vítězoslavně usmál a dodal:
„Včera jsme se zasnoubili.“
Teprve v tu chvíli Kláře definitivně došlo, co se děje. Ondřej se skutečně zamiloval – ale ne do ní. Do ošetřovatelky své dcery, do Moniky Tkadlecové, kterou znala jen z fotografií. Na jazyk se jí drala slova: „Vždyť je přece stará!“ Jenže další vlna nevolnosti je zastavila a věta zůstala uvězněná někde hluboko v ní, připravená zlomit se v něco mnohem bolestnějšího, co teprve mělo přijít.