Anežce Pražákové bylo čtrnáct. Na první pohled působila mladší, sotva na dvanáct, jenže s jejími zdravotními obtížemi to nebylo nijak překvapivé. Co se ale týkalo myšlení, byla až zarážejícím způsobem dospělá. Hned první odpoledne se pustila do Kláry Válkové s otázkami, jestli má kluka a jestli je pravda, že kdo jí hodně zelí, tomu narostou větší prsa. Klára se nestačila divit – a smát. Za necelou hodinu už seděly vedle sebe, koukaly na televizi a chechtaly se, jako by se znaly celé roky. O takové brigádě se dalo mluvit jen v superlativech.
„Je blbé, že si teta Monika Tkadlecová zlomila nohu,“ poznamenala Anežka najednou. „Ale upřímně? Už mi trochu lezla na nervy. Pořád si myslí, že nic nezvládnu. Přitom spoustu věcí dokážu sama. Podívej!“
Anežka se opravdu naučila pohybovat s pomocí rukou překvapivě šikovně. Klářina role se tak rychle smrskla hlavně na vaření a na to, aby ji občas vzala ven na čerstvý vzduch.
Sblížily se nečekaně rychle. Klára Anežce tajně nosila chipsy a kolu, které jí jak otec Radim Navrátil, tak i pečovatelka Monika přísně zakazovali. Společně hltaly seriály, probíraly všechno možné a Anežka se jí svěřovala se svými sny. Chtěla být vědkyní, zabývat se genetikou. Nejdřív se ale musela postavit na nohy. A taky toužila po lásce – ne po televizním idolu, ale po skutečném klukovi, se kterým by se dala chytit za ruku a jít se projít.
„Jednou budu chodit, viď?“ řekla tiše. „Teď šetříme na léčbu v Číně. Táta chtěl dokonce prodat byt, ale to jsem mu zatrhla. Pomáhá nám jeden fond a já si dávám stranou celý invalidní důchod. Ani jsem mu neřekla, že se mi rozbil přehrávač. Nechci zbytečně utrácet.“
Druhý den Klára bez dlouhého rozmýšlení nový přehrávač koupila. Anežka byla dojatá tak, že se rozplakala.
„Ty jsi strašně hodná,“ vydechla. „Stejně jako moje máma.“
To přirovnání Kláru zaskočilo. Možná i proto, že jí hlavou čím dál víc vířily myšlenky na Ondřeje Válka.
Vracíval se pozdě, unavený z práce, to byla pravda. Přesto Kláru nikdy nenechal jít samotnou. Vždycky ji doprovodil až na zastávku, vyptával se, jaký měla Anežka den, a trval na tom, že počká, dokud autobus opravdu nepřijede. Tvrdil, že tak hezká holka by neměla stát večer venku sama. Právě tyhle chvíle se pro Kláru staly vrcholem dne. Jejich rozhovory se postupně protahovaly, někdy dokonce nechali autobus ujet. Musela si přiznat, že se zamilovala – a víc než kdy dřív. Ondřej byl jiný než kluci, které znala ze školy: vyzrálý, klidný, a navíc neskutečně přitažlivý.
Zlom přišel kvůli Anežce. Ten den byla nesvá, odmítla chipsy a seriál sledovala jen napůl.
„Děje se něco?“ zeptala se Klára opatrně.
Anežka si povzdechla. „Táta se mě včera ptal, jestli by mi nevadilo, kdyby se znovu oženil.“
Kláře se sevřelo srdce tak silně, že na chvíli přestala vnímat cokoliv jiného.
„On se chce ženit?“ hlesla cizím hlasem.
„Asi jo. Říkal, že by nic nezačínal, kdybych s tím nesouhlasila. A poslední měsíc je fakt divný – v noci nespí, je smutný, pouští si nějaké zamilované písničky.“
„A co jsi mu odpověděla?“
„Že mi to nevadí. Třeba mi pak dá pokoj. Pořád mě hlídá a kontroluje. To jsou teď prázdniny, ale během školy bys ho teprve poznala.“
Klára si zoufale přála věřit, že tou ženou je právě ona. Všechno do sebe zapadalo: byla u nich už měsíc, každý den ji Ondřej vozil na zastávku, byl pozorný a laskavý. Zbývalo jediné – aby udělal první krok. Čekala, že se to stane každým dnem. Jenže dny plynuly a nic. Možná chystal něco na víkend? Ale kdo by pak zůstal s Anežkou? Dokonce ji napadlo, že by se u nich stavila pod záminkou zapomenuté věci. Vtom zazvonil telefon.
„Klárko, kdy přijedeš?“ ozval se Radim Navrátil.
„Nevím, tati, proč?“
„Mám pro tebe překvapení. Přijeď.“
Nechtělo se jí. Zase nějaká zbytečnost, loďka nebo nový prut. Už chtěla odmítnout, ale otec dodal: „Něco jsem prodal. Říkala jsi, že potřebuješ peníze.“
Nakonec jela, i když nálada byla pod psa. Spustil se déšť, ve vlaku bylo vlhko, páchlo to zatuchlinou a opilý chlap hulákal sprosté popěvky.
Na nádraží ji otec čekal – a po jeho boku se motal i Filip Tomášek.
„Nazdar, Kláro Válková! Svezu tě?“ houkl.
„Ne, pojedu s tátou.“
„Jak chceš. Takový stroj, jako mám já, nemá nikdo,“ pochlubil se.
Motorka byla vážně parádní, o tom žádná. Jenže jet v lijáku a ještě s venkovským frajírkem se Kláře opravdu nechtělo, a tak se bez dalšího rozmýšlení vydala pryč s otcem, aniž tušila, jaký večer ji doma čeká.