— Veroniko, tak copak? Už jsi přece nechala sepsat darovací smlouvu na Luboše, že ano? Myslím tu záležitost s dědictvím.
Veronika Mlynářová ztuhla u květináče. Konvička se jí na okamžik zastavila v ruce. Tchyně, Božena Vaceková, si ani neodložila kabát, nasáklý pachem naftalínu a cosi připomínajícího staré divadlo. Stála v úzké předsíni jejich malé dvoupokojové bytovky a očima přejížděla zařízení bytu s výrazem úřednice na kontrole, ne ženy, která přišla na návštěvu.
— Dobrý den, Boženo… Jakou darovací smlouvu máte na mysli? — Veronika odložila konvičku na zem. Prsty se jí nepatrně chvěly. Jaroslava Malýová, její vzdálená teta z Olomouce, byla po smrti teprve deset dní.
— Jakou asi? Úplně obyčejnou! — rozčilila se tchyně a teatrálně rozhodila rukama, až málem pustila kabelku. — Na byt! Nebo co všechno ti vlastně odkázala? Snad ne nějaké horentní částky? Není vhodné, aby žena sama disponovala takovými penězi. Hlava rodiny je přece muž. A Luboš je hlava. Tudíž veškerý majetek má být psaný na něj. Tak je to správné.
Veronika se podívala do kuchyně. Luboš Růžička, pětačtyřicetiletá „hlava rodiny“, seděl u stolu v vytahaných teplácích a s chutí dojídal včerejší boršč, který Veronika vařila po dvanáctihodinové směně. Zvedl hlavu, otřel si ústa hřbetem ruky a s plnou pusou souhlasně přikývl.
— Máma má pravdu, Verunko. Vypadá to… důstojněji. Já jsem chlap. Já mám řídit peníze.
Veronice cuklo v oku. Pracovala jako konzultantka v luxusní parfumerii. Díky pohotovému úsudku, osobnímu kouzlu a neomylnému citu na lidi i vůně držela celý prémiový úsek obchodního centra prakticky sama nad vodou. Bohatí podnikatelé i jejich znuděné manželky jí přezdívali „královna parfémů“ a brali si od ní rady. Jedinou větou dokázala prodat flakon za padesát tisíc korun.
Luboš byl zaměstnaný v drůbežárně, jako vedoucí porcování. Upřímně obdivoval sám sebe a stejný obdiv vyžadoval i od okolí. Každý večer se vracel domů obalený směsicí pachu peří a krmiva a dožadoval se uznání za to, že „živí rodinu“. Skutečnost, že jeho výplata sotva pokryla energie a vlastní cigarety, elegantně přehlížel.
— Luboši, tohle je moje dědictví, — odpověděla Veronika klidně, tím samým hlasem, kterým dokázala obměkčit i ty nejtvrdší zákazníky. — Teta Jaroslava to odkázala mně. Osobně.
— No a? — Božena Vaceková si konečně sundala z hlavy směšný klobouk. — Jsi vdaná! A tím pádem nic „tvoje“ neexistuje. Je jen „naše“. A to „naše“ patří Lubošovi. Žena nesmí být bohatší než manžel. To rozkládá rodinu! Chlap se pak cítí méněcenný.
„To už snad ani nejde,“ problesklo Veronice hlavou, ale nahlas řekla jen: — Boženo, nechme to teď být. Ještě jsem se z toho ani nevzpamatovala.
— Vzpamatovávat se nemusíš! — tchyně se posadila na vratkou stoličku, která zaprotestovala zaskřípěním. — Železo se musí kout, dokud je žhavé. My jsme si to s Lubošem už probrali. Rozhodli jsme se, že ten olomoucký byt prodáte. A peníze se investují.
— Kam asi? — Veronika odpověď znala předem.
— Do mě! — pronesl Luboš hrdě. — Už mám vyhlídnuté auto. Černý jeep. Představ si, jak s ním přijedu do práce. Ne jako nějaký ubožák autobusem.
Veronika zavřela oči. Dědictví nebylo jen o bytě. Šlo o rozlehlý prvorepublikový dům v centru Olomouce a slušnou částku na účtu. Jaroslava Malýová byla vdovou po námořním kapitánovi. Celková hodnota přesahovala patnáct milionů korun.
— Luboši, probereme to později, — utnula to.
— Co je na tom k probírání? — vyjela Božena. — Ty se snad chceš postavit proti vlastní rodině? Moc čteš ty svoje internety. Uvědom si, že to děláme pro tvoje dobro. Muž s penězi je sebejistý, nosí domů jistotu. Ale když má žena víc než on… — hledala výraz, — tak začne zahýbat. Z uražené pýchy!
To byla rána pod pás. Luboš už jednou zahýbal. Před dvěma lety, s mladou baličkou z té samé fabriky. Veronika tehdy málem podala žádost o rozvod. Luboš jí ležel u nohou, zapřísahal se, že to byla slabost a že ona je jeho královna. I tehdy přijela Božena. A obvinila Veroniku. Prý se o sebe přestala starat, a tak chlap „uvadl“. Ženu je třeba prý muže inspirovat.
Veronika ho tehdy „inspirovala“ tím, že ho na dva týdny vyhodila z bytu. Bydlel u matky. A rychle se vrátil, protože Božena po něm chtěla mýt nádobí a vynášet odpadky.
Teď se scénář opakoval. Jen kulisy byly výrazně dražší.
— Mami, netlač na ni, — ozval se Luboš překvapivě smířlivě. — Veronika je chytrá. Chápe, co znamená rodinný rozpočet. — Důraz položil na slovo „rodinný“. — Prostě mi dáš plnou moc k účtům. A hotovo. Já už se o všechno postarám.
„Tak tady to je,“ pomyslela si Veronika.
— Promyslím si to, — řekla chladně.
— No jistě. Přemýšlej, — sevřela Božena rty. — Jen aby to neskončilo jako u Věrky z vedlejšího vchodu. Taky všechno hrabala pro sebe. A manžel to ponížení nevydržel a utekl k mladší. Ta byla chytrá — hned si všechno nechala přepsat.
Rodinný „výjezd“ skončil až po hodině. Veronika drhla nádobí a zuřivě se snažila odstranit mastné stopy z Lubošova talíře. Do kuchyně přišly děti. Aneta Petříčeková, devatenáctiletá studentka medicíny, a Milan Tesař, dvacetiletý ajťák pracující na dálku. Oba stále bydleli v tom samém malém bytě, v jednom pokoji. Dědictví po tetě bylo šancí, že se konečně rozdělí.
— Mami, — Milan ji objal kolem ramen. — Hlavně je nenapadneš poslechnout.
— Co tím myslíš?
— Nedávej jim ty peníze, — řekla Aneta ostře. Byla celá po matce, rázná a přesvědčivá. — Tenhle „šéf rodiny“ už loni „investoval“ tvoji prémii. Do údajně skvělého projektu kamaráda. Do stánku s pivem. Zavřeli ho za měsíc.
— To bylo něco jiného! — ozval se z pokoje Luboš, který evidentně poslouchal. — To byl byznys! Chlapská záležitost! A tohle je dědictví!
— Právě proto… — Aneta zvýšila hlas a nadechla se k dalším slovům, zatímco v kuchyni zhoustlo napětí.