Luboš už po bytě své matky pobíhal a do „svátečních“ tepláků se soukal tak zběsile, jako by mu ujížděl poslední vlak.
— Mami! Mami! Vzdala to! — hulákal od dveří. — Klekla si! Koupila nám palác! Já to říkal! Já jsem chlap! Já ji zlomil!
Božena Vaceková, která posledních pár minut nenápadně poslouchala za dveřmi, se okamžitě rozzářila, jako by právě vyhrála hlavní roli.
— Jedeme spolu, — oznámila nekompromisně. — To si nenechám ujít! Chci vidět, jak se ta… voňavkářka… konečně podřídila! A samozřejmě zhodnotím rekonstrukci.
Za necelé dvě hodiny stáli na místě. „Ulice Světlé Budoucnosti 1“ se ukázala být pětadvacetipatrovým betonovým kolosem, trčícím na okraji rozbahněného staveniště. Vítr hnal sníh vodorovně, vzduch byl nasáklý prachem, naftou a pocitem, že tady se sny spíš pohřbívají, než plní.
— To… asi nebude ono, — zamumlal Luboš a znovu si kontroloval adresu v mobilu.
— Třeba je to… moderní rezidence? — zkusila Božena s nejistotou, zatímco se zachumlávala do svého obnošeného divadelního šálu.
Ve výtahu našli třinácté patro. Dveře bytu byly tenké, potažené lacinou koženkou. A nezamčené.
Luboš do nich strčil.
Uvnitř je přivítal prostor, který se slovem „byt“ dal označit jen s velkou dávkou fantazie. Osmnáct metrů čtverečních surového betonu. Ze stěn trčely kabely. V koutě, kde měl vzniknout sociální kout, osaměle stál nejlevnější záchod. Uprostřed místnosti rozkládací postel s dětskou dekou s autíčky a plastová stolička. Na ní lahev nejlacinějšího sektu a dva plastové kelímky.
Na křivé stěně visel jediný papír A4. Rukou na něm stálo: „K nastěhování gratuluji!“
— Co to má znamenat?! — vydechl Luboš. — To je… komora? Verčo! Kde jsi? To si ze mě děláš legraci?!
Za jejich zády cvakly dveře. Do místnosti vstoupila Veronika Mlynářová. Elegantní kabát, kolem ní vůně „Joy“ od Patou — aroma úspěchu a drahých květin. V ruce držela desky s dokumenty.
— Překvapení, — usmála se klidně.
— Co… co to je?! — zaječela Božena.
— Byt, Boženo Vaceková. Garsonka.
— Pro koho?! Pro služku?! — Lubošovi začalo docházet, že jeho vítězství má pach betonu.
— Pro tebe, Luboši, — Veronika položila složku na rozkládací postel. — Je tvůj.
Luboš se na papíry vrhl. Kupní smlouva — kupující Veronika. A hned za ní darovací listina. Vlastník… Luboš Růžička.
— Jak… moje? A… a kde je to naše?
— Žádné „naše“ neexistuje, — řekla klidně Veronika. — Je moje a je tvoje. Ty už jsi přece svůj podíl z paneláku dostal. Milion a půl. Ty peníze jsi… investoval. Pokud se nepletu.
— Investoval! — vybuchl. — Ale tys přece říkala…
— Já jsem si jen uvědomila, že „hlava rodiny“ nemůže bydlet u maminky, — přerušila ho. — To nepůsobí reprezentativně. Takže jsem z vlastních, zděděných peněz — těch, na které sis dělal nárok — pořídila tohle. Samostatné bydlení. Přesně, jak sis přál. Jsi vlastník. Perspektivní ženich. Můžeš si sem vodit třeba své baličky.
Luboš vyletěl.
— Co sis to dovolila?! — vrhl se k ní, rudý vzteky. — Zavřela jsi mě do králíkárny a sama si žiješ v luxusu?! Ty… podvodnice!
— Klid, Luboši. Vol slova opatrně, — neuhnula ani o krok. Její klid byl pevnější než pancíř. — Ten byt je dar. Podle zákona jsem ti nemusela dát vůbec nic kromě tvých peněz. Ale rozhodla jsem se pro velkorysé gesto. Ty máš velká gesta rád, ne?
— Já… já tě zažaluju! — lapala Božena po dechu. — Obrala jsi ho, chudáka! Ona…
— Klidně, Boženo Vaceková. A s čím? S žalobou, že bývalá snacha nedarovala synovi penthouse? Obávám se, že by vám u soudu nerozuměli. Pracovala jste v divadle, že? Tak si to představte jako závěrečnou scénu. Vy i syn — ve vlastním bytě. Opona.
Luboš se střídavě díval na holé stěny a na Veroniku. Došlo mu, že prohrál. Ne obyčejně. Byl pokořen — tiše, draze a s francouzským parfémem ve vzduchu.
— Já… já… — nedokázal najít slova. Popadl lahev sektu, snažil se ji otevřít, ale korek držel. V záchvatu vzteku s ní mrštil o zeď. Sklo prasklo a lepkavá pěna ho polila.
— Tak vidíš, — pronesla Veronika. — I křest proběhl. Spravuj, vlastni. Přesně to jsi chtěl, ne? Hlava rodiny. Tvoje malé království na osmnácti metrech.
Pak se otočila k Boženě.
— Vám děkuji zvlášť. Tak moc jste chtěla, aby byl váš Lubošík bohatý a nezávislý. Tak je. Naprosto. Hlavně na mně.
Vyšla ven a dveře za sebou zavřela. Zvenčí. Klíče nechala v zámku.
Ve výtahu se smála. Poprvé po letech. Ne zlomyslně, ale svobodně.
Luboš a Božena zůstali v betonové pasti.
— Pitomče! — vzlykala Božena a sedla si na postel, která se pod ní okamžitě zlomila. — Všechno jsi zkazil! Říkala jsem ti, že to má být napsané na mě! Já bych si s ní poradila!
— Mami… prosím… — zasténal Luboš, když si z obličeje utíral sladký alkohol. Dřepnul si ke zdi. Smrděl továrnou, cementem a totální porážkou.
…Uplynul rok. Butik Veroniky „Intonace“ vzkvétal. Děti byly spokojené ve svých bytech a každý víkend se scházely u mámy. Irena Švecová se provdala za slušného vdovce a pracovala v městském úřadě — čistě pro radost.
Luboš zůstal ve své garsonce. Opravil si ji z materiálu nalezeného u kontejnerů. Nastěhovala se k němu jedna z těch baliček. Hádali se tak hlasitě, že to slyšelo celé patro. Božena za synem nejezdila. Sousedům tvrdila, že „Lubošík odešel do Ameriky dělat velký byznys“. Jenže ti ho každé ráno vídali na zastávce autobusu směrem k drůbežárně.
Veronika občas projížděla kolem Nového Kukuřína. Dívala se na ten šedý dům a přemýšlela…
Jak zvláštní to je. Stačilo jednou přestat dělat věci „jak se má“ a začít je dělat „jak je správné“. A spravedlnost si sama našla adresu. I kdyby to mělo být třinácté patro na ulici Světlé Budoucnosti.