— …vyštěkla na ni dcera. — To dědictví patřilo mámě!
— Drž zobák, mládeži! — utrhl se Luboš a vyšel na chodbu, už si přitom navlékal bundu. — Jdu na večerní. Až se vrátím, chci slyšet rozhodnutí. A správné. Snad přece nechceš rozložit rodinu, že ne, Veroniko?
Dveře za ním bouchly tak, až se v předsíni zachvěly věšáky.
Veronika Mlynářová se sesunula na kuchyňskou stoličku. „Rozložit rodinu.“ Tu větu slýchala skoro celý život. Kvůli ní nikdy nepřijala lepší pracovní pozici — Luboš by se cítil ponížený. Kvůli ní nesměla jet na dovolenou s kamarádkami — „slušná manželka přece jezdí jen s mužem“, což v překladu znamenalo týden na chatě u Boženy Vacekové s motykou v ruce. A kvůli téže větě si nesměla koupit ani dražší parfém, protože „na co, vždyť sedíš doma, a do fabriky stačí, když se navoníš nějakým levným smradem“.
Celý její dospělý život se odehrával pod diktátem toho, „jak se to má“. A právě teď po ní tohle neviditelné pravidlo chtělo, aby odevzdala patnáct milionů korun člověku, který považoval za vrchol mužnosti nákup terénního auta Patriot.
Vzala telefon a vytočila číslo Ireny Švecové. Sestřenice. Rozvedená, jízlivá, pracující na úřadě a nečekaně moudrá.
— Irenko, ahoj… máš chuť na cirkus? — zeptala se Veronika vyčerpaně.
— Putovní? — uchechtla se Irena. — Podle tónu hlasu tipuju šapitó v režii Boženy Vacekové.
Veronika jí všechno vylíčila. Na druhém konci bylo dlouho ticho, jen slyšela těžký dech.
— Víš, Veru, — ozvala se Irena nakonec, — připomnělo mi to jednu historku. U nás na přepážce dělala Antonie. Tichá, nenápadná, skoro neviditelná. A manžel? Kopie tvého Luboše, jen v jiném balení. Takový ten samozvaný „vládce rodiny“. Pak Antonie zdědila po babičce domek za Prahou. Nic velkého, ale její. — Irena se odmlčela, nejspíš si zapálila. — A ten její spustil stejnou písničku. Že to není správné, že to musí být na něj, že on je chlap, že to rozmnoží, přestaví, výhodně investuje. Antonie… to podepsala. Víš, co se stalo za půl roku?
— Co…? — zašeptala Veronika.
— Prodal ten dům. Koupil malý byt a, světe div se, přepsal ho na svoji mámu. A Antonii vyhodil. Prý že je nula a nemá mu co nabídnout. Přišla ke mně podat žádost o rozvod, ruce se jí třásly, sotva udržela propisku. A pořád opakovala: „Ale vždyť on byl přece hlava rodiny…“
— A cos jí řekla? — zeptala se Veronika.
— Že hlava rodiny je ten, kdo domů nosí. Ne ten, kdo z něj krade. Takový se nazývá jinak. Na V. Zloděj.
Veronika mlčela.
— Poslouchej, — pokračovala Irena vážně. — Ty peníze jsou tvoje. Je to šance. Pro tebe i pro děti. A Luboš? Jestli je chlap, přežije, že jeho žena má majetek. A jestli je jen zaměstnanec drůbežárny s velkým egem… tak proč takový „majetek“ držet? Je neprodejný.
Veronika hovor ukončila. Přešla k zrcadlu. Dívala se na ni pětačtyřicetiletá žena, krásná, ale unavená až na dřeň. Přivoněla k zápěstí. Amouage. Kadidlo, růže a svoboda. Koupila si ho z poslední prémie potají, aby o tom Luboš nevěděl.
Večer se vrátil podrážděný, zjevně po těžké směně. Táhl z něj pach drůbeže, jako by se objímal se všemi brojlery v hale.
— Tak co? — zařval hned ode dveří. — Kdy jdeme zařídit plnou moc?
Veronika seděla v křesle. Klidná. Děti, vycítivší bouři, zůstaly zticha ve svém pokoji.
— Nikdy, Luboši, — odpověděla tiše.
— Cože?! — nadskočil. — Ty ses zbláznila, huso?!
— Rozhodla jsem se koupit dětem každému byt, aby mohly normálně žít. A sobě malou garsonku.
— A já?! — zařval. — A co já?! A moje auto?!
— Ty, Luboši, — vstala a v jejím hlase zazněla tvrdost, kterou znali zákazníci z práce, — dostaneš svůj podíl z tohoto bytu. Při rozvodu.
Zalapal po dechu, celý zrudl.
— Rozvod?! Kvůli prachům?!
— Ne. Kvůli Patriotu.
Ironii nepochopil. Popadl telefon. — Mami! Ona nás zrazuje! Chce se rozvádět!
To, co následovalo, připomínalo laciné divadlo z provinční scény. Božena Vaceková dorazila asi za čtyřicet minut. Vtrhla dovnitř jako rozzuřená saň.
— Nestoudnice! — křičela a děti úplně ignorovala. — Ty chceš mého syna obrat?!
— Ne, Boženo Vaceková. Nechávám mu polovinu společného majetku. Tedy tenhle byt, — odvětila klidně Veronika. — Ale dědictví…
— Jaké tvoje dědictví?! — vmísil se Luboš. — Dostalas ho za manželství! Je společné!
— Tati, otevři si občanský zákoník, — ozval se Milan Tesař, už s notebookem v ruce. — Paragraf o dědictví. Je výlučným majetkem toho, kdo ho získal. Tedy mámy.
Božena se na vnuka podívala, jako by ji bodl do zad.
— Chytrý jak opice! Celá matka!
— Děkuju, beru to jako kompliment, — pousmála se Veronika.
— Veroniko! — zkusil Luboš poslední kartu, téměř uboze. — Já… já tě přece miluju!
Veronika se tiše zasmála. — Láska není „dej“. Láska je „tady máš“. A tys mi kdy něco dal? Kromě starostí z drůbežárny?
Byl to konec. Luboš se chytil za hruď. Božena okamžitě začala hledat kapky.
— Ty ho zabiješ! — syčela. — On je tak citlivý!
— Citlivý, — přikývla Veronika. — Luboši, podávám žádost o rozvod. A o vypořádání bytu.
— Já ti ho nedám! — zařval a náhle mu bylo zázračně lépe.
— Dá, — pokrčila rameny. — Jinak to nejde. A teď… — pohlédla na hodinky — zítra mám náročný den. Potřebuju spát. Boženo Vaceková, asi tušit nemusím, že dnes budete nocovat u vás?
Božena ztuhla se sklenicí v ruce. Pochopila, že hra skončila.