Hra skončila. Opona spadla. Přestávka nebyla potřeba.
— Ještě si na to vzpomeneš… — zasyčela Božena Vaceková jedovatě, když se soukala do kabátu.
— To si spíš vzpomeneme my, kdo z nás bude litovat, — odsekl Luboš Růžička, popadl bundu a otočil se ke dveřím. — Bezemě jsi nic! Obyčejná prodavačka voňavek! Zhniješ mezi flakonky!
Práskli dveřmi tak silně, až se z omítky u stropu uvolnil drobný prach.
Z pokoje vyšla Aneta Petříčeková, mlčky k matce přistoupila a pevně ji objala.
— Mami… byla jsi boží.
Veronika Mlynářová zavrtěla hlavou. Napětí z ní pomalu opadalo, jako by někdo povolil utažený šroub.
— Ne. Jen už nemám sílu hrát cizí hru. Unavilo mě žít „správně“. Podle něčích představ.
Vzala telefon a vytočila číslo.
— Ireno? Spouštíme plán B. Musíme vyřešit jednu… transakci. Ohledně bytu. A potřebuju překvapení. Pořádné. Pro mého… zatím ještě manžela.
Na druhém konci se ozval pobavený, téměř ďábelský smích.
— Překvapení? To miluju, Verčo…
Uplynuly dva měsíce. Dva měsíce ohlušujícího klidu, který byl téměř opojný. Veronika se s Lubošem rozvedla. Přesně tak, jak čekala – jakmile došlo na skutečné kroky, jeho odvaha se rozplynula. K soudu dorazil neupravený, podrážděný, cítící včerejším alkoholem a beznadějí z drůbežárny. Božena Vaceková nervózně postávala na chodbě, probodávala Veroniku pohledem, ale do soudní síně ji nepustili.
Jejich společný majetek – malý panelový byt – soud nařídil vypořádat. Stav byl žalostný, prodej možný jen s výraznou slevou. Veronika bez zaváhání souhlasila, že odkoupí Lubošův podíl. Peníze vytáhla z dědictví.
Luboš svíral šek v upocené dlani a byl přesvědčený, že jí uštědřil lekci.
— Tak si tu klidně zůstaň! — vykřikl po jednání. — Já si mezitím rozjedu nový život! Já jsem teď žádaný chlap!
Veronika se jen lehce usmála.
Božena, když odváděla syna pryč, zasyčela Veronice do zad:
— Budeš litovat! Najde si takovou ženskou, že se ti protočí panenky! Ne nějakou… starou parfémářku!
Veronika „protočila panenky“ už ten večer. Otevřela láhev drahého šampaňského – také z dědictví – a společně s dětmi a Irenou oslavila svobodu.
Lubošův „nový život“ se ale zadrhl hned na startu. Nastěhoval se zpátky k matce. Božena, zbavená hlavního nepřítele, soustředila veškerou svou energii na syna.
— Lubíčku, proč máš rozházené ponožky? Veronika tě úplně rozmazlila!
— Lubíčku, chrápeš jako traktor, to je ostuda!
— Lubíčku, zase smrdíš fabrikou! Do koupelny hned! A nedotýkej se mého koberce!
Luboš, zvyklý na tichý servis, čistotu a obdiv „na objednávku“, se ocitl v pekle. Matka vyžadovala pozornost, péči… a hlavně peníze. A částka, kterou dostal z vyrovnání, mizela podezřele rychle. Vždyť byl přece „žádaný“. Pořídil si nový telefon, masivní zlatý řetěz připomínající cyklistický zámek a začal investovat do mladých baliček z práce.
Za šest týdnů bylo po penězích. Vysněný džíp zůstal snem. Realita? Obyčejný zaměstnanec drůbežárny, bydlící u mámy. A přišla tesknota.
Ne po Veronice. Po pohodlí. Po tom, že někdo tiše řešil všechny problémy. Po domácím jídle. Po bytě, kde to vonělo francouzskými parfémy, ne fabrikou a mateřskými kapkami na srdce.
Veronika mezitím nezahálela. Byt v Olomouci prodala rychle a za dobrou cenu. Děti zajistila okamžitě – Anetě Petříčekové i Milanovi Tesařovi koupila pěkné jednopokojové byty v dobrých lokalitách. Pro sebe si vybrala útulnou „evrodvojku“ v novém, ale zabydleném domě.
Odešla z parfumerie, pronajala menší prostor a otevřela vlastní butik s názvem „Intonace“. Staří klienti ji následovali. Obchod se rozjel.
Zbývala jediná nevyřešená věc. Překvapení pro Luboše.
— Ireno, tak co? Máš něco? — ptala se Veronika do telefonu, zatímco rovnala nové flakony do vitríny.
— Jasně že mám! — zněl sestřin hlas spiklenecky. — Přesně podle zadání. Betonová krabička. Osmnáct metrů čtverečních. Oficiálně „studio“. A hádej kde? V Novém Kukuříně!
— To je… kde?
— Tam, kam by se tvůj Luboš dostal dvě hodiny autem. Kdyby nějaké měl. Novostavba, kolaudace za týden. Holé zdi. Výhled na… další novostavbu. Dokonalé.
Veronika se rozesmála.
— Bereme. Zařiď to.
A pak přišel den D. Luboš, na pokraji nervového zhroucení z matčiných výtek a prázdné peněženky, se rozhodl pro „velkorysé gesto“. Zavolal Veronice.
— Verunko… — začal ublíženým hlasem. — Ahoj.
— Dobrý den, Luboši, — odpověděla klidně.
— Já… hodně jsem přemýšlel. Byl jsem blbec. Máma… ona to nemyslí zle. To jen… závist. Že jsi tak hezká.
Veronika protočila oči.
— Luboši, k věci.
— Stýská se mi. Po tobě, po dětech… Vždyť jsme rodina. Neměli bychom to zkusit znovu? Já ti všechno odpouštím!
Veronika se málem zakuckala kávou.
— Ty mi odpouštíš? Jsi neuvěřitelný.
— Myslel jsem… začneme znovu. Oba jsme sami. Spolu jsme přece síla!
„Hlavně když mám já peníze a ty chuť je utrácet,“ pomyslela si.
— Víš co, Luboši? Chtěla jsem ti sama zavolat. Odstěhovala jsem se ze starého bytu. Prodala jsem ho.
Na druhém konci bylo slyšet zděšení.
— Prodala? A… a co já?
— Neboj. Myslela jsem na budoucnost. Koupila jsem nové bydlení. Vlastně… — udělala pauzu — koupila jsem byt tobě. Slíbila jsem přece překvapení.
Luboš si oddechl. Neslyšel „tobě“. Slyšel jen „koupila“.
— Verčo! Ty jsi zlato! Já věděl, že beze mě nevydržíš! Kde je náš nový byt? Jedeme tam hned!
— Piš si adresu, — klidně řekla. — Nový Kukuřín, ulice Světlé Budoucnosti, dům 1, blok 3…
Luboš adresu sotva vnímal. Už byl myšlenkami na cestě z matčina bytu, aniž by tušil, jaké „bydlení snů“ ho čeká.