Klára Tichýová stála u sporáku a chystala večeři, když se ve dveřích kuchyně objevil její manžel Radim Mlynář. Už z jeho nejistého pohledu jí bylo jasné, že si nepřišel jen tak povídat a že za chvíli přijde prosba, která se jí nebude líbit.
„Kláro,“ začal opatrně a nervózně si promnul zátylek, „je tu taková záležitost. Bronislav Brňák s Amálií Smutnýovou teď shánějí, kde by mohli nějaký čas bydlet.“
„A?“ odpověděla bez zájmu, aniž by se otočila od plotny.
„No… jsou mladí, peněz moc nemají. Brácha dělá v obchodě, občas bere brigády jako nosič, takže výplata nic moc. A ty máš přece po tátovi tu malou garsonku, která teď stejně zeje prázdnotou.“
Klára položila vařečku a pomalu se k němu otočila.
„Radime, ještě jsem se nerozhodla, co s tím bytem udělám,“ řekla klidně, ale pevně. „Možná ho opravím a pronajmu, možná ho prodám a umořím část hypotéky.“
„Než se rozhodneš,“ zkusil to jinak, „mohli by tam zatím bydlet oni. Aspoň by platili energie a fond.“
Klára si unaveně povzdechla. Byt zdědila teprve nedávno. Byla to stará československá jednopokojovka v žalostném stavu – oprýskané tapety, vrzající podlaha, pamatující vodovodní baterie. Přesto to byl její majetek, kus rodinného dědictví.
„Na jak dlouho to má být?“ zeptala se po chvíli.
„Dva, maximálně tři měsíce,“ ujistil ji Radim. „Než Bronislav sežene lepší práci.“
„Dobře,“ svolila nakonec. „Ale jen krátkodobě.“
Radim se viditelně ulevil.
„Jasně, jen dočasně. Budeš pro ně zlatá.“
Bronislav s Amálií se nastěhovali hned za dva dny. On přitáhl několik tašek s oblečením, ona vláčela kufr a plné igelitky s jídlem. Klára je počkala před domem a provedla je bytem.
„Ty jo, to jsme si představovali trochu jinak,“ pronesla Amálie, když se rozhlédla po předsíni. „Myslela jsem, že to bude jen starší.“
„Ale zato bez nájmu,“ připomněla Klára suše.
„Ano, jasně, my jsme opravdu vděční,“ hned se opravila dívka.
Bronislav mlčky obcházel kuchyň, kde se z radiátoru loupala barva a lino mělo trhliny.
„Lednice funguje?“ zeptal se věcně.
„Ano, ale pamatuje lepší časy,“ odpověděla Klára.
„Dobře. A koupelna?“
„Vana je, sprcha ne. Jen kohoutek.“
Amálie se lehce zamračila, ale mlčela. Když si vybalili, Klára odešla. Sama měla povinností až nad hlavu – vyzvednout syna ze školy, postarat se o něj, odvézt ho na trénink.
První měsíc proběhl bez problémů. Manželé byli tiší, platby chodily včas. Klára na ně často ani nemyslela, zahlcená vlastními starostmi – jednou porucha auta, jindy syn s planými neštovicemi.
„Jak to s nimi vypadá?“ zeptal se jednou Radim.
„Vypadá to v pořádku,“ odpověděla. „Žijí si potichu.“
„Bronislav mi psal, že se s Amálií vzali,“ dodal Radim. „Minulý týden měli obřad, poslal fotky.“
Kláru to zaskočilo. Najednou už nešlo jen o dva dočasné podnájemníky, ale o oficiální manželský pár, který se v jejím bytě evidentně začínal cítit jako doma.