Drzost, s jakou si samozřejmě nárokovali její byt i peníze, Kláru znovu udeřila plnou silou. Chtěli bydlet bez nájmu, využívat cizí prostor, a přesto očekávali, že právě ona zaplatí opravy. Jakmile ale padla zmínka o tom, že by se měli podílet, okamžitě vytahovali argument nejisté budoucnosti.
Večer se Klára pokusila otevřít téma ještě jednou, tentokrát s manželem.
„Radime, uvědomuješ si vůbec, co se děje?“ zeptala se unaveně. „Tvůj bratr automaticky počítá s tím, že mu zařídím bydlení ze svého.“
„Vždyť jsi sama říkala, že ten byt chceš dát do pořádku,“ namítl Radim.
„Kdy přesně jsem řekla, že to chci dělat kvůli nim?“ opáčila. „Mluvila jsem o tom, že buď udělám lehkou úpravu a pronajmu ho, nebo ho prodám. To je zásadní rozdíl.“
Radim nechápavě svraštil čelo. „Jaký rozdíl?“
„Obrovský,“ odpověděla Klára klidně, ale tvrdě. „Buď investuji do něčeho, co mi vydělá, nebo neutratím ani korunu. Nehodlám sponzorovat cizí pohodlí.“
Jaromír Fiala mlčel a bylo vidět, že se nechce postavit ani na jednu stranu.
„Co kdybychom jim aspoň koupili lednici?“ zkusil opatrně. „To přece není taková částka.“
„Ne,“ zavrtěla Klára hlavou bez zaváhání. „Buď si všechno zařídí sami, nebo si najdou jiné bydlení.“
Další den se u nich objevil Bronislav Brňák. Posadil se ke stolu, požádal o čaj a chvíli hledal slova.
„Kláro, vím, že chci hodně,“ začal. „Ale situace je vážná. Dítě je na cestě, práci se mi nedaří sehnat a žádné jiné slušné bydlení nemáme.“
„Bydlení máte,“ oponovala Klára. „Střechu nad hlavou vám nikdo nebere.“
„Ale ty podmínky…“
„Tak si je zlepšete,“ skočila mu do řeči.
„Nemůžeme přece investovat do bytu, který nám nepatří,“ bránil se. „Co když nám pak řekneš, ať odejdeme?“
„A co kdybych to řekla hned?“ zeptala se chladně. „Co bys dělal?“
Bronislav znejistěl. „To přece nemyslíš vážně… jsme rodina.“
„Rodina si váží pomoci,“ odpověděla Klára, „nebere ji jako samozřejmost.“
Radim mlčel. V tu chvíli jí bylo jasné, že se ho zastání nedočká.
„Navrhnu kompromis,“ pokračovala Klára. „Chcete lepší podmínky? Zaplaťte si je sami. Pokud se někdy rozhodnu byt prodat, peníze vám vrátím.“
„A když ne?“ zeptal se podezíravě.
„Pak ne,“ pokrčila rameny. „Život nemá záruky.“
„To je nepřijatelné,“ zavrtěl hlavou. „Potřebujeme jistotu.“
„Jakou? Papír?“ ironicky se usmála.
„Ten mi bude k ničemu, když peníze nebudou.“
Klára vstala od stolu.
„Víš co, Bronislave,“ řekla tiše, ale ostře. „Mám pocit, že ze mě děláš hlupáka. Bydlíš zadarmo a ještě čekáš, že všechno zaplatím.“
„Ne, tak to není,“ zarazil se. „Jen se snažím pochopit…“
„Tady není co chápat,“ uzavřela. „Buď přijmeš moje podmínky, nebo si hledej jiné místo.“
„Kláro, uklidni se,“ vložil se do toho Radim. „Zkusme to řešit v klidu.“
„Já mám jasno,“ odpověděla. „A víc k tomu říct nemám.“
Po tomhle rozhovoru zůstalo v bytě ticho, které slibovalo, že napětí mezi nimi rozhodně nekončí.