Napětí, které po hádce zůstalo viset ve vzduchu, se přeneslo i do noci. Klára s Radimem si lehli každý na svou stranu postele, beze slov a bez snahy cokoliv urovnat. Radim měl pocit, že je Klára příliš tvrdá, zatímco ona mu vyčítala, že neumí stát pevně za svým názorem. Ticho mezi nimi bylo hutné a nepříjemné.
Hned ráno zazvonil Kláře telefon. Na displeji se objevilo jméno Amálie Smutnýová.
„Kláro, ty jsi Bronislava úplně rozhodila,“ ozvala se vyčítavě. „Celou noc nespal.“
„To není můj problém,“ odvětila Klára chladně.
V sluchátku se ozval tlumený pláč. „Čekáme přece dítě,“ vzlykala Amálie. „A ty se chováš tak bezcitně.“
„Bezcitné je chtít, aby někdo jiný platil váš pohodlný život,“ odpověděla Klára klidně, ale tvrdě, a hovor ukončila.
Celý den se jí ta slova vracela. Byla opravdu tak krutá? Nebo jen odmítala roli někoho, koho ostatní využívají bez studu?
Večer se Radim vrátil domů rozladěný.
„Bronislav je na dně,“ oznámil jí. „Amálie brečí.“
„Ať brečí,“ pokrčila Klára rameny.
„Tohle se přece rodině nedělá,“ namítl. „Je to můj bratr.“
„A co bych měla dělat?“ opáčila. „Nechat se jimi vozit?“
O týden později se Klára rozhodla byt zkontrolovat. Bronislav doma nebyl, Amálie seděla na gauči a její břicho už bylo nepřehlédnutelné.
„Pojď dál,“ pronesla unaveně.
Klára se rozhlédla. V obýváku stála nová televize, v kuchyni přibyla mikrovlnka.
„Kde jste na to vzali?“ zeptala se.
„Koupili jsme to,“ odpověděla Amálie. „Na splátky.“
„Aha,“ protáhla Klára. „Takže na televizi úvěr je, ale na okna peníze nejsou.“
Amálie zrudla. „Televize nebyla drahá.“
„To věřím,“ odsekla Klára.
V tu chvíli přišel Bronislav. Když ji uviděl, zamračil se. „Tak co, přijela ses podívat, jestli je všechno v pořádku?“
„Přesně tak,“ přikývla. „Je to můj byt.“
„Zatím,“ zamumlal.
„Jak to myslíš?“ zpozorněla.
„Že se věci mění.“
Klára ucítila vztek. Půl roku bydlení zdarma proměnilo vděk v drzost.
„Víš co, Bronislave,“ řekla klidně. „Máte měsíc na to, abyste si našli jiné bydlení.“
„Měsíc?“ vydechla Amálie. „Vždyť za dva měsíce rodím!“
„Tak to stihnete,“ pokrčila Klára rameny. „Měsíc je dost času.“
Bronislav vstal. „Uvědomuješ si, co děláš? Vyhazuješ těhotnou ženskou.“
„Nevyhodím nikoho,“ odpověděla. „Jen odmítám dál živit nevděčné lidi.“
Odešla. Na schodech slyšela křik i pláč, ale neotočila se.
Doma ji čekal rozrušený Radim. „Zbláznila ses?“ obořil se na ni. „Vyhodit těhotnou švagrovou!“
„Vyhodila jsem drzé příživníky,“ opravila ho. „Jejich rodinný stav je jejich věc.“
Bronislav s Amálií se nakonec nastěhovali k rodičům Bronislava a Radima. Během pár dnů začaly Kláře volat tchyně i švagrová s výčitkami. V očích celé Radimovy rodiny byla bezcitná potvora. Klára však zůstala klidná – její byt byl znovu jen její a ona věděla, že se rozhodla správně.