Uplynuly další tři měsíce. Klára Tichýová se pořád nemohla dobrat rozhodnutí, co s bytem udělá. Jednou ji brzdil nedostatek času, jindy chyběly finance na opravy. Hypotéka si ukusovala téměř polovinu jejich měsíčního rozpočtu a zbytek sotva stačil na běžný chod domácnosti.
Jednoho odpoledne jí zazvonil telefon. Volal Bronislav Brňák.
„Ahoj, Kláro,“ ozval se nezvykle slavnostním tónem. „Máme pro tebe novinku.“
„Jakou?“ zeptala se opatrně, jako by tušila, že nepůjde o nic drobného.
„Čekáme miminko,“ vyhrkl nadšeně. „Amálie je těhotná, v zimě by měla rodit.“
„Gratuluju,“ pronesla Klára automaticky, spíš ze slušnosti než z opravdové radosti. „A… co to znamená pro nás?“
„No, musíme se začít připravovat,“ pokračoval Bronislav. „Jenže s tvým bytem je problém. S dítětem tam bude hrozná zima.“
Klára zbystřila. „Jak to myslíš?“
„Okna jsou stará, táhne jimi na všechny strany. Podlaha vrže a chtělo by to ji vyměnit. A lednice zase zlobí, jídlo se kazí.“
Na druhém konci bylo ticho. Klára si v hlavě skládala jednotlivé věty a snažila se pochopit, kam tím míří.
„Takže očekáváte, že to všechno zaplatím já?“ zeptala se nakonec.
„Ne kompletní rekonstrukci,“ snažil se ji uklidnit Bronislav. „Jen to nejnutnější – okna, podlahu a lednici.“
„Rozumím,“ odpověděla chladně. „Promyslím si to.“
Po hovoru zůstala sedět v kuchyni a civěla do prázdna. Ještě před půl rokem Radimův bratr prosil o dočasné přístřeší na pár týdnů. Teď byli manželé, čekali dítě a automaticky počítali s tím, že jim byt dá do pořádku.
Když se večer Radim Mlynář vrátil domů, Klára to v sobě neudržela. „Tvůj bratr si začíná dovolovat víc než dost.“
„Co se stalo?“ podivil se.
„Chtějí po mně nové okna, podlahu a spotřebiče. Zadarmo tu bydlí už půl roku.“
Radim si zamyšleně promnul bradu. „S dítětem by ale opravdu měli mít slušné podmínky.“
„Radime, ten byt je můj,“ vybuchla. „Neplatí nájem, a teď mám ještě financovat jejich pohodlí?“
„Oni to neberou jako nárok, spíš prosbu,“ namítl. „A okna jsou vážně v hrozném stavu.“
„Tak ať si je vymění sami,“ kontrovala Klára. „Když tam chtějí zůstat, můžou něco investovat.“
„A co když se rozhodneš byt prodat?“ namítl Radim. „Přijdou o peníze i o bydlení.“
Podívala se na něj nevěřícně. „Takže já mám utrácet za cizí lidi, abych jim náhodou neublížila?“
„Nejsou cizí,“ připomněl. „Bronislav je můj bratr.“
„Mně to situaci nijak neulehčuje.“
Druhý den se ozvala Amálie Smutnýová. Mluvila měkce, téměř prosebně. „Kláro, Max s tebou mluvil o těch opravách?“
„Ano,“ odpověděla stručně.
„Strašně doufáme, že nás pochopíš. Kvůli miminku bychom potřebovali teplo a klid.“
„A proč si to nezařídíte sami?“ zeptala se Klára přímo. „Když je to pro vás tak důležité.“
Amálie zaváhala. „My vlastně nevíme, jestli tu zůstaneme dlouho. Co když byt prodáš a my bychom investovali zbytečně?“
Klára hovor ukončila a rozesmála se – hořce a bez radosti. Ta drzost, s jakou dokázali počítat s jejími penězi, byla téměř dokonalá a v hlavě se jí začal rodit nepříjemný pocit, že tohle je teprve začátek.