Ještě téhož dne, kdy si v práci definitivně uzavřela jednu kapitolu, sbalila Karolína Martinecová to nejnutnější a bez dlouhého váhání zamířila na nádraží. Po babičce jí zůstal malý domek na venkově, v zapomenuté obci Benešov, a právě tam se rozhodla odjet. Byla si téměř jistá, že v takové odlehlé koutě republiky ji Bohuslav Šimon hledat nebude.
Na nádraží udělala symbolický krok – koupila si novou SIM kartu a tu starou bez lítosti vyhodila do koše. Tím okamžikem přetrhla poslední nitky, které ji poutaly k minulému životu, a s odvahou vykročila vstříc neznámé budoucnosti.
Po čtyřiadvaceti hodinách vystoupila z vlaku na nástupišti, které důvěrně poznávala. Naposledy tu byla před téměř deseti lety, když se loučila s babičkou na jejím pohřbu. Všechno tu zůstalo téměř beze změn – klid, prázdné ulice, ticho. Přesně to, co teď potřebovala, problesklo jí hlavou.
Do samotného Benešova se dostala stopem a poslední úsek cesty šla pěšky. Když dorazila k babiččinu domu, překvapilo ji, jak moc dvorek zpustl. Křoviny a náletové dřeviny zarostly cestu tak, že se ke vchodovým dveřím prodírala jen s velkou námahou.
Následující týdny strávila úklidem, opravami a obnovou domu i zahrady. Sama by to nikdy nezvládla, nebýt místních sousedů. Ti si velmi dobře pamatovali Jaroslavu Válekovou, Karolíninu babičku, která více než čtyřicet let učila na zdejší základní škole malé děti číst a psát. Vychovala celé generace a mnozí jí chtěli pomoci alespoň tím, že teď podají ruku její vnučce.
Tak vřelé přijetí Karolínu dojalo. Byla upřímně vděčná každému, kdo jí pomohl s opravami, stěhováním i prvním zabydlováním v novém prostředí.
Zpráva o tom, že je Karolína lékařka, se po vesnici rozšířila nečekaně rychle. Jednoho dne k ní přiběhla sousedka Lucie Kolářová, celá vyděšená.
„Karolíno, promiň, dnes ti nepomůžu. Moje nejmladší je nějaká špatná, asi snědla něco nevhodného, od rána ji bolí bříško,“ vyhrkla.
„Pojď, podívám se na ni,“ nabídla Karolína, vzala lékařskou brašnu a šla s ní.
U malé Kristýny Bednářové se potvrdila otrava jídlem. Karolína dítě ošetřila, nasadila infuzi a Lucii podrobně vysvětlila, jak se o dceru dál starat.
„Moc ti děkuju,“ nevěděla Lucie, jak vděčnost vyjádřit. „Ani jsem netušila, že jsi doktorka. Vždyť nejbližší nemocnice je šedesát kilometrů daleko. Dřív tu byl zdravotník, ale už rok je pryč a nového pořád neposílají…“
Karolína v tu chvíli ještě netušila, že právě tímto okamžikem se v Benešově začíná psát její úplně nový životní příběh.