Byl přibližně stejně starý jako ona, vysoký a štíhlý, s hustými kaštanovými vlasy, které mu padaly do čela. Tmavě zelené oči rámovaly dlouhé řasy, za něž by se nemusela stydět žádná žena. Karolína si pomyslela, že je to muž, který si pozornost získá bez jediného slova.
„Zůstanu tu s vaší malou,“ řekla rozhodně. „Jak se jmenuje?“
„Amálie,“ odpověděl jemně a pohladil dceru po vlasech. „A já jsem Radim Matoušek. Děkuju vám, paní doktorko.“
Karolína rychle sepsala recept a Radim okamžitě vyrazil do okresního města. V domě zůstalo ticho přerušované jen neklidným dechem nemocné holčičky. Horečka se nechtěla vzdát, Amálie sebou ve spánku trhala, plakala a mezi vzlyky volala tatínka. Karolína ji vzala do náruče a pomalu s ní chodila po pokoji. Tiše si pobrukovala jednoduchou dětskou melodii, dokud se dívka alespoň trochu neutišila.
Po několika hodinách se Radim vrátil s léky. Karolína bez váhání aplikovala injekci a unaveně pronesla: „Teď už nám nezbývá než čekat.“
Celou noc seděli u postele. Nikdo z nich pořádně neusnul. K ránu se konečně objevila úleva – teplota klesla a na čele Amálie se objevil pot. „To je dobré znamení,“ konstatovala Karolína. Byla vyčerpaná až na dřeň, ale pocit, že nemoc zlomila, jí dodával sílu. Radim jí znovu a znovu děkoval, jako by slova vděčnosti nikdy nemohla stačit.
Uplynul rok. Karolína Martinecová dál pracovala v malé venkovské ambulanci a starala se o lidi z Benešova i okolních vesnic. Už ale nebydlela v oprýskaném domku po babičce. Jejím domovem se stal světlý, prostorný dům Radima. Vzali se půl roku po té děsivé noci, kdy Amálin život visel na vlásku. Nemoc tehdy ustupovala pomalu, boj trval ještě několik týdnů, ale dívka se uzdravila. Na Karolínu si silně zvykla – a Karolína si ji z celého srdce zamilovala. Přesto ji při každém obejmutí bodla myšlenka na vlastní promarněnou šanci stát se matkou.
Večery končily návratem do domu, kde na ni čekali dva lidé, kteří ji bezvýhradně milovali. A právě dnes ji Radim přivítal na zápraží, sevřel v náruči a s úsměvem se zeptal: „Tak co, schválili ti dovolenou? Už mám naplánovanou trasu. Vyrazíme všichni tři.“
Karolína se tajemně usmála. „Dovolená je potvrzená,“ řekla tiše. „Jenže nepojedeme ve třech. Budeme čtyři.“
Radim na ni nechápavě hleděl, než mu došlo, co tím myslí. Vzal ji do náruče a rozesmátý ji roztočil po dvoře…