— Natálie Janečeková, co se to děje? To má být nějaký vtip? — Rostislav Veselý byl obvykle klidný a vyrovnaný, ale teď měl co dělat, aby nezvýšil hlas. — Jel jsem sem skoro dvě hodiny. Proč byla zakázka zrušena?
— Rosti, prosím tě, nezlob se, — odpověděla dispečerka zmateně, v hlase bylo slyšet napětí. — Sama tomu vůbec nerozumím.
— To je teda opravdu zajímavé…
— Když jsem s těmi klienty mluvila po telefonu, ujišťovali mě, že jsou ochotni čekat na auto klidně jakkoli dlouho a že zaplatí cokoliv, jen aby se dostali do města ještě před Silvestrem.
— Tak jim znovu zavolej a zjisti, co se stalo. Třeba to zrušili omylem. Víš, mě to prostě mrzí. Jel jsem do té zapadlé vesnice po zasněžené silnici, ztratil jsem čas, projel benzín. Opravdu jsem chtěl lidem pomoct, zvlášť dneska. A dopadne to takhle… A nejde ani tak o peníze, spíš o přístup. Řekni sama, je tohle normální chování? Proč to nezrušili dřív? Vždyť věděli, že řidič už je na cestě.
Natálie Janečeková několik vteřin mlčela. Ve sluchátku bylo slyšet jen rychlé klapání prstů o klávesnici.
Pak si těžce povzdechla:
— Rosti, hlavně se tím netrap. Hned to prověřím a dám ti vědět, jak to skutečně je. Doufám, že jde jen o nějaké nedorozumění. Zůstaň prosím na telefonu a zatím nikam neodjížděj, ano?
— Dobře… — odpověděl Rostislav a podíval se na displej mobilu. Do příchodu Nového roku zbývalo už jen pár hodin.
Rostislav Veselý pracoval jako řidič taxislužby a jednatřicátého prosince, stejně jako většina jeho kolegů, byl v jednom kole už od rána. Odvážel zákazníky po celém městě, kamkoli si jen zamanuli.
Někdo nutně potřeboval do supermarketu pro doktorský salám a konzervu hrášku, jiní spěchali ke kadeřníkovi nebo sháněli dárky na poslední chvíli.
Asi desetkrát vezl lidi svižnou jízdou na autobusové nádraží a několikrát dokonce převážel zamračené pasažéry na pohotovost — vždyť co by to bylo za Silvestra bez menších nehod. Fronta tam byla téměř stejně dlouhá jako u regálů s alkoholem.
Mezi jeho zákazníky se objevil i Libor Dlouhý, menší muž kolem pětatřiceti let s lehce ustupujícími vlasy, který se chystal před Silvestrem do sauny. Samozřejmě s kamarády.
— Neletíte dnes večer náhodou někam letadlem? — zeptal se Rostislav s úsměvem, když mu muž podával peníze a chystal se vystoupit z auta, přičemž si bral tašku s ručníkem a pantoflemi.
— Prosím?
— No, neviděl jste „Ironii osudu“? Tam se hlavní hrdina, shodou okolností taky Evžen, jednatřicátého prosince sejde s kamarády v lázních a pak ho omylem pošlou do jiného města…
— Aha, už chápu, — rozesmál se Libor. — Ne, nikam dneska neletím. Jsem místní. Jen se s klukama trochu zahřejeme, dáme si pivo na rozjezd a půjdeme domů. Všichni jsme ženatí, takže žádné divokosti, všechno slušně.
— Tak to jsem klidný. Šťastný Nový rok, — rozloučil se Rostislav. — Hodně štěstí, zdraví a ať se vám daří.
— Děkuju, i vám to nejlepší.
Když muž zmizel ve dvoupatrové budově s nápisem „Sauna“ nad vchodem, Rostislav se opřel do sedadla řidiče a ponořil se do myšlenek.
„Asi je hezké, když na tebe doma někdo čeká. Můžeš vyrazit s přáteli ven a po návratu tě doma přivítá prostřený sváteční stůl a manželka v elegantních šatech.“
— Ach jo… — povzdechl si tiše, když si znovu uvědomil, že ho i letos čeká příchod Nového roku o samotě.
Rodinu neměl.
A ani přátele, se kterými by mohl velké svátky skutečně slavit.
Popravdě řečeno, Rostislav v životě neměl nikoho blízkého — žádné příbuzné ani opravdové zázemí.
Vyrůstal v dětském domově a své biologické rodiče nikdy nepoznal.
Před sedmi lety opustil ústavní péči, dostal od státu malý jednopokojový byt, nastoupil na dopravní průmyslovku a hned poté si našel práci řidiče taxislužby.
Už pátým rokem jezdí bez přestávky — ve všední dny i o svátcích.
Nikdo na něj doma nečeká, a tak mu vždy připadalo smysluplnější být užitečný ostatním, než sedět sám mezi čtyřmi stěnami.
Jenže zatímco v minulých letech Rostislav příchod Nového roku nijak neřešil a bral ho jako každý jiný den, letos v něm postupně uzrávala myšlenka, že by to přece jen mohlo být trochu jiné.