Letos si však Rostislav řekl, že by si přece jen mohl dopřát něco výjimečného. Aspoň drobnou změnu, malé osobní svátky, jen tak – aby rozbil jednotvárnost dní.
Právě proto měl v plánu skončit s prací dřív než obvykle. Ne jezdit až do úplného vyčerpání, ale zhruba kolem šesté či sedmé večer zamířit domů. Chtěl si v klidu připravit něco dobrého k jídlu, naladit se na slavnostní atmosféru a poprvé po letech si Silvestr prožít alespoň trochu slavnostně.
Dokonce si kvůli tomu při nákupu přihodil do košíku i láhev sektu. „Když už, tak pořádně,“ pousmál se pro sebe, když těžká láhev zapadla mezi ostatní potraviny. Nebyl zvyklý se rozmazlovat, ale dnes si výjimku dovolil.
Zrovna když se chystal vyrazit k dalšímu zákazníkovi, zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno dispečerky.
„Rosti, máš teď chvilku volno?“ ozval se energický hlas Natálie Janečekové. „Je tu naléhavá zakázka. Potřebujeme odvézt Dědu Mráze a Sněhurku na Třídu vítězství. Momentálně stojí v Proletářské ulici.“
„Cože? Přesun z jednoho firemního večírku na druhý?“ zasmál se Rostislav. „Tipuju, že už mají něco upito.“
„A jak jsi tohle uhodl?“ podivila se Natálie.
„Jen odhad. Takže jsem se trefil?“
„No… vlastně ano,“ zahihňala se. „Jsou trochu rozjaření, ale podle všeho ještě při smyslech. Tak co, vezmeš to?“
„Jasně že jo. Když už jsem dnes vyjel, tak ne proto, abych si leštil sedačku.“
„Výborně. Hned ti pošlu adresu.“
Zakázky se toho dne jen sypaly a čas ubíhal neuvěřitelně rychle. Rostislav měl pocit, že sotva nastartoval, už se stmívalo. Ani si nevšiml, kdy se den překlopil v podvečer.
Když se podíval na hodinky, ukazovaly půl sedmé. To znamenalo jediné – ideální chvíle skončit, vrátit se domů a začít s přípravami. V hlavě už si skládal plán večera: sprcha, rychlá večeře a pak televize. Tradiční staré filmy, které k silvestrovské noci neodmyslitelně patří.
Na prvním místě samozřejmě „Ironie osudu“. Hned poté „Ivan Vasiljevič mění povolání“. A pokud by ho únava nepřemohla, možná by přišly na řadu i „Dobrodružství Šurika“.
Oznámil tedy dispečinku, že pro dnešek končí, a nasměroval svůj obstarožní Ford směrem k bytu. Už parkoval a chystal se vystoupit, když se telefon znovu rozvibroval.
„Rosti, promiň, že otravuju,“ začala Natálie opatrně. „Ale máme tady jeden mimořádně naléhavý požadavek. Je to sice hodně daleko, ale jede se za sváteční tarif. Nechceš si ještě před Novým rokem trochu přivydělat?“
„Natálie, nejsou snad jiní řidiči?“ povzdechl si. „Říkal jsem ti, že už dneska končím. Musím si ještě něco připravit na stůl. Do půlnoci zbývají sotva čtyři hodiny.“
„Já vím, jenže nikdo se do takové dálky nehrne. Spousta kluků už je doma a… no, řekněme, že slaví. Tahle zakázka je ale fakt výhodná. Když vyrazíš hned, stihneš se vrátit ještě před půlnocí.“
„Kam je to vůbec?“
„Moment…“ ozvalo se šustění. „Do vesnice Tachov. Asi dvě stě kilometrů odsud. Budou tam čekat manželé, pošlu ti přesnou adresu. Tak co, vezmeš to?“ zeptala se s nadějí v hlase. „Hodně prosili a chtěli prý spolehlivého řidiče.“
„Jako bych měl na výběr,“ uchechtl se Rostislav. „Máš štěstí, že žiju sám a doma na mě nikdo nečeká.“
Cesta do Tachova rozhodně nepatřila k těm příjemným.
Ve městě i na hlavních tazích bylo silnice vidět – pluhy i sypače odvedly svou práci. Jakmile se ale vzdálil od civilizace a zamířil hlouběji do venkova, situace se dramaticky změnila. Silnice byly kluzké, místy zaváté sněhem, a Rostislav musel jet stále opatrněji, aby neskončil ve škarpě nebo v protisměru.
Když konečně dorazil do vesnice, rychle našel správnou ulici. Zastavil u domu číslo patnáct, vypnul motor a přes aplikaci ohlásil příjezd. Jako vždy – stručně a profesionálně.
Opřel se o sedačku, zavřel oči a rozhodl se na chvíli odpočívat. Bezplatná čekací doba byla pět minut, takže si mohl dovolit krátký mikrospánek.
Když oči znovu otevřel, zamrazilo ho. Neuplynulo pět, ani deset minut, ale rovnou dvacet. A auto bylo pořád prázdné.
Podíval se na dům. Všechna okna byla temná. Zkusil zatroubit – jednou, podruhé, potřetí. Nic. Vytáhl telefon a vytočil číslo zákazníků.
„Tak strašně spěchali, a teď nic,“ zamumlal si podrážděně.
Místo lidského hlasu se však ozval chladný automat: „Volaný účastník je momentálně nedostupný…“
„Co to má znamenat?“ zamračil se Rostislav.
Otevřel aplikaci a v tu chvíli mu došlo, že zakázka, která ještě před chvílí běžela, je nyní označená jako zrušená.
To znamenalo jediné…
…že byla zrušena přesně ve chvíli, kdy odeslal oznámení o svém příjezdu.