Rostislav si znovu rozsvítil displej a bez váhání vytočil číslo dispečinku.
„Natálie, můžeš mi prosím vysvětlit, co se to děje? To má být nějaký vtip?“ ozval se ostřeji, než byl zvyklý. Normálně dokázal udržet nervy na uzdě, teď se však sotva bránil tomu, aby nezačal křičet. „Skoro dvě hodiny jsem byl na cestě. Proč byla zakázka zrušená?“
Na druhém konci se ozval nejistý hlas. „Rostislave, prosím tě, nezlob se…“ odpověděla Natálie Janečeková zmateně. „Já tomu sama vůbec nerozumím.“
„No to je opravdu zajímavé,“ utrousil ironicky.
„Když jsem s nimi mluvila, tvrdili mi, že klidně počkají, jak dlouho bude potřeba,“ pokračovala dispečerka. „Říkali, že zaplatí cokoliv, jen aby se dostali do města ještě před Silvestrem.“
„Tak jim zavolej znovu a zjisti, co se stalo,“ naléhal. „Třeba to zrušili omylem. Chápeš, jak mě to štve? Jel jsem sem po zasněžené silnici, ztratil čas, projel benzín… Upřímně jsem jim chtěl pomoct, je přece konec roku. A oni tohle. Ani nejde o peníze, spíš o přístup. Je normální takhle jednat? Proč to nezrušili dřív, když věděli, že už jsem na cestě?“
Natálie několik vteřin mlčela. Do telefonu bylo slyšet jen rychlé klepání jejích prstů o klávesnici.
Pak si těžce povzdechla. „Rostislave, buď prosím v klidu. Hned to zkusím zjistit a dám ti vědět, co se děje. Věřím, že jde jen o nějaké nedorozumění. Zůstaň zatím na místě a buď dostupný, ano?“
„Dobře,“ odpověděl tiše a zadíval se na obrazovku telefonu. Do půlnoci zbývalo už jen pár hodin.
Asi po pěti minutách se Natálie ozvala znovu. Klientům se však dovolat nedokázala.
„Takže jsem jel úplně zbytečně,“ vydechl Rostislav hořce. „To je tedy ten slavný novoroční tarif.“
„Je mi to strašně líto,“ omlouvala se Natálie. „Vůbec by mě nenapadlo, že zakázku zruší. Tak naléhali, abych k nim poslala auto… Kdo mohl čekat, že se zachovají takhle nefér.“
„To nic, Natálie,“ přerušil ji. „Ty za to nemůžeš. Vydám se zpátky do města. Snad to do dvanácti stihnu. Slavnostní večeře už asi připravit nestihnu. Poprvé jsem chtěl slavit Nový rok normálně, a dopadne to takhle. Ale jak se říká… všechno zlé je prý k něčemu dobré.“
„Hlavně jeď opatrně,“ připomněla mu. „Nežeň to.“
„Neboj, nejsem za volantem poprvé. Dojedu v pořádku. A… hezký nový rok,“ dodal.
„Tobě taky,“ odpověděla.
Hovor ukončil a obrátil auto zpět směrem k městu. Před Natálií se snažil působit vyrovnaně, ale uvnitř ho to mrzelo víc, než si chtěl připustit.
Takové plány měl na letošní Silvestr – a takový pád na zem.
„Proč jsem na to vůbec kývl?“ problesklo mu hlavou, zatímco sledoval bílou stopu silnice před sebou. „A pořád se říká, že nic se neděje náhodou…“
Dřív tomu věřil taky. Teď o tom poprvé vážně zapochyboval. Jaký smysl měla tahle dlouhá cesta? Kvůli čemu?
Aby si znovu připomněl, jak bezohlední lidé někdy dokážou být? To přece věděl už dávno.
Stačilo si vzpomenout na vlastní rodiče, kteří se ho z nepochopitelných důvodů vzdali. Sotva přišel na svět a…
…okamžitě byl pro ně zbytečný.
„Tak dost,“ řekl si nahlas. „Blíží se Nový rok a já se tady pitvám ve starých ranách. Co bylo, to bylo. Musí se jít dál.“
Mrkl na hodinky, zařadil vyšší rychlostní stupeň a chtěl přidat plyn. Vtom však prudce dupnul na brzdu.
Auto se smýklo, ale naštěstí zůstalo ve svém pruhu. Zastavil u krajnice, srdce mu bušilo.
A pak si všiml něčeho, co ho úplně vytrhlo z myšlenek.
Na okraji silnice stál černý pes.
I z auta bylo vidět, jak se třese zimou a jak se na Rostislava dívá pohledem plným tiché prosby.
„Jak ses sem, proboha, dostal?“ zamumlal překvapeně, když si rozepínal bezpečnostní pás.
Bylo to zvláštní. Do Tachova, odkud právě odjížděl, zbývalo dobrých deset kilometrů. Stejně daleko byla i nejbližší jiná obec. A pes tu stál úplně sám.
Rostislav vystoupil, rozhlédl se kolem sebe a zamířil ke krajnici.
„Ztratil ses? Nebo jsi utekl od páníčků?“ zeptal se tiše.
Pes jen lehce pohnul ocasem a podíval se na něj tak smutně, že Rostislav v tu chvíli pochopil, že tohle zvíře rozhodně neodešlo dobrovolně.