Bylo mu hned jasné, že se nejedná ani o zatoulané zvíře, ani o útěk od majitelů. Tohle byl případ, který znal až příliš dobře – někdo ho sem prostě přivezl a bez výčitek svědomí vyhodil. Nechal ho napospas mrazu, hladu a noci.
Jiná možnost zkrátka neexistovala.
Srdce se mu při tom sevřelo tak silně, až musel na okamžik zavřít oči. Ten pohled v psích očích v něm probudil cosi hluboko uvnitř. Opatrně si k němu dřepnul, pomalu mu položil dlaň na hlavu a několikrát zhluboka vydechl. Ani nevěděl proč, ale najednou si uvědomil, jak moc se jejich osudy podobají. Dva opuštění, odložení, zbyteční.
A pak ho to napadlo.
„Hele… přece chápeš, že tě tady samotného nechat nemůžu,“ promluvil k němu tiše, skoro šeptem. „Do rána bys tu zmrznul. A určitě máš hlad… No prostě… co kdyby ses se mnou svezl? Ke mně domů. Do města. Dneska je přece Silvestr. Co říkáš, oslavíme Nový rok spolu?“
Pes tentokrát zavrtěl ocasem mnohem rozhodněji a přitiskl se k jeho nohám. Zvedl hlavu a zadíval se mu přímo do očí, jako by se ptal, jestli to myslí vážně. Jestli ho náhodou zase někdo nenechá na holičkách.
„Neboj, couvnout nehodlám,“ ujistil ho Rostislav a koutky úst se mu nepatrně zvedly. „Jsme na tom podobně. Ani já nikomu moc nechybím. Takže… dá se říct, že máme stejný směr.“
Opatrně psa zvedl do náruče, donesl ho k autu a uložil na zadní sedadlo. Sám si pak sedl za volant, nastartoval a topení nastavil na maximum. Motor tiše přede a on se znovu rozjel. Tentokrát už ale necítil tu prázdnotu jako předtím. Naopak – cosi lehkého a hřejivého se mu usadilo na hrudi.
A vlastně nebyl důvod nebýt rád. Zachránil život. Vytáhl bezbranné zvíře z jisté smrti. A kdo ví – možná tenhle černý chlupáč zachrání jeho před osaměním.
„Tak vidíš,“ pousmál se Rostislav a mrkl do zpětného zrcátka. „Nakonec jsem do Tachova nejel zbytečně.“
„Haf!“ ozvalo se zezadu.
„Nevadí ti, když ti budu říkat Šarik? Nic lepšího mě momentálně nenapadá.“
„Haf!“ zazněla odpověď.
„Domluveno.“
Když se blížil k městu, osud si pro něj připravil další zastávku. U autobusové zastávky seděla schoulená rezavá kočka. Třásla se zimou, v očích měla bezedný smutek a naprostou rezignaci. Bylo na první pohled jasné, že je na tom úplně stejně jako pes před chvílí.
Rostislav si povzdechl. Přejet kolem nepřipadalo v úvahu.
Navíc Šarik si kočky všiml dřív než on a spustil hlasité štěkání, jako by mu chtěl dát jasně najevo, že tentokrát se zastavit prostě musí.
A tak za pár minut seděli v autě už tři. Dva chlupatí spolujezdci – jeden černý, druhý zrzavý. Oba zachránění. Oba spokojení. Rostislav je pozoroval v zrcátku a úsměv mu nešel skrýt.
„No teda… tolik štěstí najednou,“ problesklo mu hlavou. „S takovou partou se nudit rozhodně nebudu. Jen škoda, že jsou obchody zavřené a doma nemám nic připraveného.“
„Nevadí,“ prohodil nahlas směrem k posádce, která se už přesunula na přední sedadla. „Něco vymyslíme. Hladovět dneska určitě nebudeme.“
Když zaparkoval před domem, ručičky na hodinách ukazovaly pět minut do půlnoci. Těsně, ale stihli to. Kočku vzal do náruče, Šarik poslušně vyskočil z auta a společně zamířili ke vchodu.
A tam…
„Natálie? Co tady děláš?“ vyhrkl Rostislav překvapeně. Tohle opravdu nečekal.
„Říkal jsi přece, že žádná oslava nebude,“ usmála se. „A mně přišlo líto, abys byl na Silvestra sám. Tak jsem ti přivezla něco hotového. Kuře, kaši, salát, řízky… i něco malého na zobnutí. A… počkej… odkud jsou tihle?“
Zvířat si všimla až teď a její překvapení bylo skoro stejné jako to jeho.
„To je na delší vyprávění,“ mávl rukou. „Pojďme radši nahoru. Nový rok je za dveřmi.“
Nezdržovali se. Rychle vyběhli do třetího patra, vpadli do bytu a… možná by někdo tvrdil, že za dvě minuty se nedá stihnout umýt ruce, prostřít stůl a otevřít šampaňské.
Jenže oni to zvládli.
Stáli u stolu se skleničkami v rukou, na gauči seděl Šarik s Ryšavcem a poslední vteřiny starého roku odtikávaly. Čtyři… tři… dva… jedna…
„Šťastný Nový rok!“ zvolala Natálie.
„Šťastný Nový rok,“ usmál se Rostislav a zadíval se na ni s obdivem. Až teď mu došlo, jak úžasná je. A jak krásná. Jak si toho mohl dřív nevšimnout?
„Haf! Mňau!“ přidali se chlupáči.
A věřte nebo ne – byl to ten nejlepší Nový rok v jejich životech. Především v životě Rostislava Veselého.
Konečně našel to, po čem tak dlouho toužil. Přátele, kteří zůstávají. Člověka, kterého miluje. Domov. Rodinu.
Nezbývá než jim popřát šťastný Nový rok a hlavně – hodně štěstí.