„Zlatíčko, vždyť ty tomu rozumíš,“ pronesl Vladimír Čermák s opravdovým smutkem v hlase. „Silvestr musím strávit doma.“
„S manželkou,“ dodala Klaudie Vaceková tlumeně. „Ano… chápu.“
„Stačí jen trochu vydržet. Všechno si srovnám a vyřeším. Nebude to takhle napořád.“
„Nic netrvá věčně,“ zopakovala po něm Klaudie tiše.
Políbila ho, pak se otočila a vrátila se ke své práci. Měla prostě smůlu – zamilovala se do ženatého šéfa. A přelom roku ji čekal v domě rodičů. Oblékne si aspoň novoroční dárek, který od Vladimíra dostala, aby s ní v tu výjimečnou, téměř pohádkovou noc bylo alespoň něco, co jí ho připomene. Daroval jí jemný zlatý náhrdelník s granáty. Blížil se rok ohnivé koně a červená barva tehdy ovládla úplně všechno.
Takže Silvestr s mámou a tátou. Ve dvaceti pěti letech. Otec o jejím vztahu se ženatým nadřízeným neměl ani tušení, zato matka ano. Povzdychla si, občas se rozčílila, jindy mluvila přísně. Tvrdila, že takový vztah nemůže skončit dobře.
„Jak tohle můžeš říkat?“ divila se Klaudie. „Vždyť ty sama sis tím prošla!“
Všichni věděli, že když se Blanka Horáková seznámila s Miroslavem Blažkem, byl také ženatý. Manželství mu neklapalo, nakonec odešel od své ženy k Blance, narodila se Klaudie a už šestadvacet let žili spokojeně, jako rodina z učebnice.
„Zapomněla jsi, jak jsem tehdy vážně onemocněla a málem zemřela?“ rozhodila Blanka rukama. „Myslíš, že to byla náhoda? To byl trest shůry! A stejný osud pro tebe nechci. Nepleť se do cizího manželství, holčičko.“
Nepleť se… Klaudie to věděla i sama. Rozum jí to říkal. Jenže co city? Srdci poručit nedokážeš.
„Klaudie, proč jsi dneska tak zamyšlená?“ ozval se Sebastian Jelínek, její kolega.
Skutečně seděla u počítače a měla co dělat, aby se nerozplakala. Takhle se rozkládat, a ještě před svátky! Rychle nasadila neutrální výraz a skoro přesvědčivě se podivila:
„Zamyšlená? Vůbec ne. Jen jsem se na chvíli zasnila.“
Sebastian se k ní naklonil a polohlasem se zeptal:
„A o čem? O tom, že tě Vladimír nepozval na Silvestra k sobě?“
Usmíval se a Klaudii to vyděsilo.
„Jaké pozvání? Zbláznil ses? Vždyť je ženatý!“
„To vím. Mě ale pozval.“
„No tak gratuluju,“ zamračila se. „Mám z vás obrovskou radost.“
Věděla, že Vladimír a Sebastian jsou přátelé. A co jako? To přece nic neznamená. Pozval ho, no a?
„Říkal, ať přijdu s přítelkyní,“ pokračoval Sebastian s úsměvem.
Klaudii se sevřelo srdce ještě víc. Všichni budou ve dvojicích, jen ona sama jako hlupačka. Protože se zamilovala do ženatého muže. Možná má máma pravdu a měla by skončit dřív, než bude pozdě.
„Tak co?“ zaslechla a chvíli nechápala.
„Prosím?“
„Kam? Kouřit? Já přece nekouřím.“
„Já to vím. Myslel jsem – půjdeš se mnou na Silvestra? Taková malá průzkumná akce. Uvidíš na vlastní oči, jak vypadá Vladimírův rodinný život zevnitř.“
„Cože? S tebou? K němu domů?“ vyhrkla ohromeně. „Na oslavu?“
„Jako moje partnerka. Přesně tak.“
„Počkej… a ty žádnou přítelkyni nemáš?“
„Sám jak kůl v plotě!“ zvolal Sebastian.
Klaudie netušila, jestli to hraje, nebo jestli je to upřímné. A už vůbec netušila, jak by Vladimírovi vysvětlila, že ona…
„Doufám, že tě ani nenapadne mu to říct,“ dodal Sebastian.
„Říct mu?“ zopakovala zmateně.
Bože, na co se to ptá? Vždyť ještě ani neřekla ano.
„Tak jak?“ usmál se. „Půjdeš do nepřátelského tábora, nebo mám začít shánět někoho jiného?“