„Poslouchej, já si to náhrdelník musím sundat. Hned. Pomůžeš mi ho rozepnout?“ zašeptala Klaudie nervózně a instinktivně se dotkla zapínání u krku.
„Blbost, nic sundávat nebudeš,“ mávl Sebastian rukou, jako by šlo o maličkost.
„Ale Andrea má úplně stejný!“ naléhala.
„No a? To je přece skvělé.“
„Není! Tohle skončí průšvihem… všechno to dopadne špatně,“ vydechla Klaudie zlomeným hlasem.
Sebastian ji mezitím jemně vysvobodil z bundy, pomohl jí zout boty a zavedl ji do obýváku. Stůl už byl prostřený, svátečně upravený, plný drobností, které měly navodit pohodu, ale v Klaudiině žaludku se místo toho usazoval kámen.
Téměř okamžitě se objevila Andrea Brňáková s tácem obložených chlebíčků s kaviárem.
„Šampaňské je v lednici. Otevřeme ho až k půlnoci, že? Nebo má někdo chuť už teď? Ó…“ zarazila se a její pohled uvízl na Klaudiině krku.
„Ano,“ řekla Klaudie rozpačitě. „Taky jsem si toho všimla.“
„To jsem jí koupil já,“ vložil se do toho pohotově Sebastian. „Někdy se prostě stane náhoda.“
„Vážně?“ ozval se Vladimír Čermák, který vstoupil do pokoje s lahvemi v rukou. Otázku pronesl s sotva postřehnutelným, ale pichlavým podtónem.
„Kupovali jste to spolu?“ zeptala se Andrea a přistoupila blíž. Náhrdelník si prohlížela se zaujetím odborníka. Byl do posledního detailu totožný s jejím.
„Ano,“ odpověděl Sebastian klidně.
„V Praze? To jsem netušila, že jsi tam byl taky…“
Sebastian se překvapeně podíval na Vladimíra. Ten na něj vrhl výhružný pohled.
„Dělám si legraci,“ zasmál se rychle. „Nekupovali jsme to spolu. Každý zvlášť. Jindy. Ale v Praze, ano, samozřejmě v Praze.“
„Tak dobře,“ pokrčila Andrea rameny. „Tak co, půjdeme ke stolu, nebo vám mám byt ukázat, Klaudie?“
„Já vás provedu!“ nadchl se Vladimír až příliš ochotně, chytil Klaudii za ruku a táhl ji pryč. „Pojďte, ukážu vám… kuchyň.“
Andrea jen pokrčila rameny, položila tác na stůl a ještě jednou zkontrolovala prostření.
„Myslíš, že je toho dost?“ zeptala se Sebastiana.
„Je to perfektní, Andreo.“
„Je to opravdu tvoje přítelkyně?“
„Řekněme, že žena, o kterou se snažím. Zatím pořád váhá.“
„Tak to je ale hloupá,“ mrkla na něj Andrea. „Jsi fajn chlap a máš smysl pro humor. Nebýt toho, že jsem vdaná…“ významně se usmála.
Oba se rozesmáli.
V kuchyni mezitím Vladimír šeptem, ale s prudkou podrážděností chrlil na Klaudii všechno, co se v něm hromadilo.
„Zbláznili jste se? Takhle se to přece nedělá! Musíte odejít. Ty musíš odejít! Je to šílené, chápeš? Jak můžete takhle lidi dostat do pasti?“
„Takže mě vyháníš?“ vyvalila Klaudie oči. „Nechápu, proč se tak klepeš. Ty jsi mi lhal, že svou ženu nemiluješ, že ano?“
„Nelhal jsem!“ vyhrkl Vladimír, ale jeho hlas zněl prázdně.
„Tak proč máš takový strach?“ Ucítila náhlý odpor. Ostrý, nečekaný, silný. Přehlušil všechno, co si myslela, že k němu cítí.
„Můžeme se prozradit,“ řekl zoufale.
„No a?“
„Takhle to nejde! Nejsem připravený. Promluvím si s ní, až uznám za vhodné. Až budu připravený.“
„Ty už se prozrazuješ víc než dost,“ povzdechla si Klaudie. „Pojďme zpátky. A slibuju ti, že se budu chovat tak, že ji ani nenapadne něco podezřívat. Mimochodem, máte opravdu nádhernou kuchyň!“
Poslední větu pronesla nahlas a s přehnaným nadšením. Vladimír sebou trhl a pokusil se ji obejmout. Vyvlékla se mu a zamířila do obýváku. Když míjela Andreu, mile se na ni usmála.
Usadila se vedle Sebastiana na pohovku a demonstrativně se k němu přitiskla. On okamžitě pochopil hru a objal ji kolem ramen.
„Andreo, nechcete s něčím pomoct?“ zeptala se Klaudie.
„Ne, všechno je hotové… kde se vlastně toulá Vladimír?“
„Ano, kdepak je Vladimír?“ přidal se Sebastian s úsměvem. „Doufám, že nás tu nečeká orient-expresové drama.“
Klaudie pochopila narážku a vší silou ho udeřila pěstí do kolena. Andrea si toho, zdá se, vůbec nevšimla a dál klidně rovnala talíře na stole.