Andrea Brňáková si narážku zjevně vůbec nespojila s realitou. Jen pokrčila rameny, odešla z obýváku a zamířila směrem ke kuchyni, aby Vladimíra Čermáka našla osobně.
„Au!“ ozval se Sebastian Jelínek a automaticky si promnul koleno.
„Chovej se slušně. Žádné dvojsmysly,“ okřikla ho Klaudie Vaceková.
„Prosím tě, já myslel úplně nevinně. Na kuchyni jsou ostré věci. Nože. Ty ses vrátila a Vladimír nikde… tak mě napadlo…“
„Že jsem ho zardousila záchvatem žárlivosti?“ ušklíbla se Klaudie.
„Přesně tak!“
Chvíli bylo ticho. Pak Klaudie ztišila hlas:
„Hele… musíme tu vlastně zůstávat?“
„Cože? Už tě to nebaví?“ podivil se Sebastian.
„Ani trochu. Tenhle večer je jedno velké zklamání.“
„Kdybychom odešli teď, bude to vypadat divně.“
„A co má být?“
„Tak aspoň po půlnoci.“
„Znáš přece pořekadlo – jak na Nový rok, tak po celý rok.“
„Znám. A nikdy to nefungovalo,“ mávl rukou Sebastian.
V tu chvíli se vrátila Andrea. Vypadala zamyšleně a trochu nejistě.
„Vladimíra začala bolet hlava,“ řekla tiše. „Úplně zničehonic. Říkal, že si na půl hodiny lehne.“
Klaudie se podívala na Sebastiana a pak zpátky na Andreu.
„V tom případě bychom asi měli jít. Nebudeme Vladimíru Andrejičovi kazit klid.“
Andrea jen pokrčila rameny, ale pak dodala s lehkým nádechem podezření:
„Kdybych Sebastiana neznala z té lepší stránky, začala bych si myslet všelicos…“
Klaudie pohled neopětovala úhybem. Vydržela jí hledět přímo do očí.
„Sebastian je fakt skvělý. Jestli máš nějaké pochybnosti, tak úplně zbytečně.“
„Kdybych je měla,“ odsekla Klaudie s výzvou v hlase, „asi bych s ním netrávila Silvestra. Promiň, ale opravdu už půjdeme.“
„Ale… vždyť jsme to chtěli oslavit společně,“ zamumlala Andrea bezradně.
„Nic se neděje. Stává se to. Tvůj muž má náročnou práci, ať si v klidu odpočine. Jdeme, Sebastiane.“
Venku si Klaudie strhla z krku náhrdelník, přetrhla zapínání a bez rozmýšlení ho hodila do sněhu.
Sebastian zavrtěl hlavou, sehnul se a šperk zvedl.
„Zbláznila ses? Takhle rozhazovat peníze? Když ho nechceš nosit, dej ho do zastavárny. Vyhazovat je hloupost.“
A tehdy se Klaudie rozplakala. Mezi vzlyky ze sebe sypala slova:
„Co sis myslel? Já jsem hloupá! Kvůli mně se to celé pokazilo. Úplně všechno. Nový rok je zničený. Pro nás… pro Andreu… pro všechny! Neměla jsem sem lézt. A ty ještě… pojď, pojď pryč!“
„Jestli budeš brečet dál, smyješ si make-up,“ poznamenal Sebastian klidně. „Pojď. Něčím tě rozptýlím.“
Náhrdelník schoval do kapsy – vrátí jí ho, až se uklidní – a nabídl jí rámě. Vyrazili ulicí, zatímco z nebe tiše padal sníh, uklidňující a měkký. Sebastian přemýšlel o Vladimírovi. O tom, jak slabě se zachoval. Ano, nebylo úplně fér přivést tam Klaudii, ale že se Vladimír zachová až takhle… to Sebastian opravdu nečekal.
„On nás vyhodí z práce,“ vzlykla Klaudie a setřela si slzy. „Že jo?“
„Tak ať. Kašlu na něj. Jsme tady.“
Zamrkala, rozehnala zbytky slz a zjistila, že stojí před dveřmi malého gruzínského restaurantu.
„Co to má znamenat? Vždyť je Silvestr! Dovnitř se nedostaneme.“
„Ale dostaneme. Máme rezervaci.“
„Jak to?“ vydechla překvapeně.
„Prozíravost,“ usmál se Sebastian. „Tušil jsem, že se něco semele. Jen ne tak rychle. Tak co? Přivítáme nový rok?“
Klaudie se pousmála.
„Andrea měla pravdu. Jsi skvělý. Trochu komplikovaný, ale dobrý člověk.“
„Tak to už se fakt červenám. Pojď dovnitř. Zahřejeme se gruzínským olivovým salátem a červeným vínem.“
„Počkej… existuje vůbec gruzínské olivje?“ podivila se Klaudie, už o poznání veselejší, když vstupovala do útulného podniku.