— Už dost! Vydělávám skoro trojnásobek toho, co ty, takže mám plné právo po práci natáhnout nohy na gauči!
— Prosím? Takže ten rozdíl mám odpracovat jako uklízečka? — Klára Moudrýová se málem dusila rozhořčením. — Lásko, neztratil jsi náhodou soudnost?
Ještě před půl rokem ji Tadeáš Sedláček nosil v náručí, ona zářila štěstím a bez váhání řekla své „ano“. Dlouhé večery si povídali o všem možném, hledali společná řešení a dívali se stejným směrem. Jako by to patřilo do úplně jiného života. V tom současném stála v pronajatém bytě, tváře rozpálené vztekem, a hádala se s mužem, kterého milovala. Až teď zjistila, že její manžel umí být mistr v nenápadném, ale krutém ponižování.
— A co je na tom špatně? — odsekl. — Jsem živitel rodiny, kdybys zapomněla.
— Takže mi naznačuješ, že ti sedím na krku? A abys mě z něj neshodil, velkoryse mi dovolíš tě obsluhovat?
Jejich pohledy se střetly a Klára cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. Tadeášovy tmavé oči potemněly hněvem. Prudce odstrčil talíř a přejel ji pohledem plným pohrdání.
— Přesně tak to je. A všimni si, že tohle téma jsi otevřela ty. Závěry sis udělala sama.
Zavrtěla hlavou, přimhouřila oči a zkřížila ruce na prsou. Tak snadno se vzdát nehodlala. Tadeáš si povzdechl a chystal se pokračovat. V hloubi duše věděl, že v některých věcech přestřeluje, ale už nedokázal zabrzdit. Vadilo mu, že po něm žena pořád chce peníze — jednou na nové šaty, jindy na manikúru, pak zase na wellness. A k tomu všemu měl ještě doma pomáhat. Proč vlastně? Vždyť on je chlap, ten, kdo vydělává. Ten večer mu došla trpělivost definitivně. Pokud ji živí, nebude si na něj ještě nakládat povinnosti, které považoval za čistě ženské.
Celý večer se hádali až do ochraptění, dohadovali se, kdo má pravdu a kdo nese vinu. Nikdo nechtěl ustoupit, každý si tvrdohlavě stál za svým. Jako první polevila Klára.
— Dobře, uznávám, bereš víc. Jenže na první splátku jsi zatím neušetřil ani korunu.
— Ještě je čas. A vůbec, už delší dobu přemýšlím o jedné věci. Zkusme to jako moderní lidi. Navrhuju oddělené finance. Na velké věci se složíme, na jídlo a drogerii taky. Byt máme společný, lednici taky, takže výdaje napůl. Souhlas?
Z toho návrhu jí naskočila husí kůže. Do čeho se to jen dostala? Tohle jí říká muž, se kterým chtěla zestárnout? Proč jsou muži před svatbou jiní než po ní? Proč nemohou být upřímní dřív?
— Takže si teď hezky ulevíš a pohodlně se usadíš, co? Šikovný tah, — ušklíbla se Klára. — Mimochodem, jíš toho víc než já.
Tadeáš protočil oči a s povzdechem zvedl ruce.
— To budeme počítat i řízky? Na oplátku budu doma pomáhat, jak sis přála.
— Pomáhat mně? A co přesně?
— Vynesu koš, objednám nákup.
Celá ta debata byla absurdní. Snila o tradiční rodině, kde se lidé mají rádi, váží si jeden druhého, stojí při sobě. Ne o manželství, kde se celé noci řeší lak na nehty nebo kdo vynese odpadky. Teď už Klára jasně cítila, že to zavání rozvodem. Pokud má být všechno půl na půl, k čemu vlastně manžela potřebuje? A co až přijde těhotenství a pak mateřská — jak by to asi zvládla sama, bez opory, která by ji měla chránit?