Pozvedl obočí a poručil tónem, který nepřipouštěl odpor:
— No tak, aspoň mi to ohřej. Jsem úplně na dně. Bohuslav Pražák mi dneska doslova vyždímal mozek, ten zatracený report jsem předělával snad stokrát a stejně mu to pořád nebylo dost dobré.
Tadeáš bez dalšího komentáře zmizel v koupelně, opláchl si ruce a usadil se ke stolu. Klára si sedla naproti němu, loktem se opřela o desku a dlaní si podepřela bradu.
— A jak to tedy dopadlo s tím reportem? — zeptala se klidně.
— Vždyť to říkám, furt dokola přepracovaný. Tak co, dáš mi konečně večeři?
— Jakou večeři? — nasadila nevinný výraz. — Ty jsi něco uvařil?
— Jak to myslíš?
— Lásko, nezapomněl jsi, že máme dohodu o oddělených financích? Ty bereš skoro třikrát tolik co já. Nebo si to už nepamatuješ?
— Jo… máš pravdu. Nějak mi to vypadlo, — procedil skrz zuby.
Rozčileně sáhl po telefonu a začal si objednávat jídlo. Klára mezitím odešla z kuchyně, aniž by se na něj podívala. Nechápal, proč se chová tak uraženě. Vždyť jen řekl pravdu a ona s tím přece souhlasila. A přesto kolem něj chodila chladná, bez doteku, bez polibku. Připadal si s ní spíš jako spolubydlící než manžel.
Ke konci týdne už měl Tadeáš jasno — Klára ho trestá. Dobře, pomyslel si, on si taky umí poradit. Začal si dopředu objednávat hotovky nebo nakupoval polotovary v obchodě. Komunikace mezi nimi téměř ustala, zato se dokonale seznámil se všemi programy pračky a zjistil, že vyžehlit košili není žádná věda. Viděl, že si Klára užívá volnost a dělá si, co chce, a to ho vytáčelo doběla. Pokusil se to s ní probrat, ale pokaždé narazil. Jeho věci, jeho starosti — tak zněla odpověď.
Rozhodující moment přišel nečekaně. Celý den mu nebylo dobře a večer si změřil teplotu. Když uviděl na teploměru hrozivých devětatřicet, zavolal na Kláru:
— Zavolej sanitku.
— A proč? — otočila se na prahu.
— Copak to nevidíš? Je mi strašně, snad umírám!
Ušklíbla se.
— Neumíráš. Vypadá to na obyčejný virus. Vezmi si prášek a jdi si lehnout.
— Tak mi aspoň něco dej.
— Postarej se sám. Všechno sám.
Díval se na ni, jako by ji nepoznával. Dřív kolem něj při nemoci běhala, nosila horký vývar, čaj, hladila ho po vlasech. Teď stála stranou a její pohled byl prázdný. Zvedl hlavu a zvýšil hlas:
— Zbláznila ses? Jsem nemocný, tak mi pomoz!
Klára jen pokrčila rameny.
— Když jsem byla nemocná já, cos mi poradil? Ať si vezmu lék a nepřeháním. Tak ti jen vracím tvoje vlastní slova. Pokud doma nic nemáš, zajdi si do lékárny. Přesně jako já tehdy, zatímco ty ses díval na fotbal.
— Kláro, tohle už přeháníš, — řekl výhrůžně.
— Já? Kdybys mě poprosil normálně, možná bych udělala cokoliv. Ale rozkazy si nech pro lidi v práci.
Zabalený v dece se s námahou posadil, hlava mu třeštila a zlost přetekla:
— Je mi zle a tvoje povinnost jako manželky je mi pomoct.
— Jaké manželky? — opáčila chladně. — Už dva měsíce žádná rodina neexistuje. Žijeme jako cizí lidé, je ti to jedno. Ten tvůj oddělený rozpočet je pro tebe důležitější než já. Klidně by ses se mnou přestal bavit… nebo se rozvedl.
— O rozvodu jsem nemluvil.
— Ale prosím tě. To by poznal i slepý. Je ti to úplně jedno!
— Tobě jsem ukradený já! Vždyť jsi to byla ty, kdo s tím odděleným rozpočtem přišel.
— Já? Máš vůbec svědomí? Víš co, díky. Aspoň jsi mi otevřel oči. Tohle není rodina, ale chaos. Kvůli čemu spolu vlastně jsme? Každý sám, žádná blízkost, žádná intimita.
— To proto, že ty nechceš, — vyhrkl.
Klára se na okamžik zarazila, nadechla se a její výraz napověděl, že se chystá říct něco, co jejich hádku posune ještě dál.