…s dítětem. V manželství má přece žena stát „za mužem jako za pevnou zdí“. Jenže v Tadeášovi teď Klára viděla nanejvýš tenkou příčku ze sádrokartonu, ne oporu, o jaké snila.
On sám přitom netušil, jaké závěry si v duchu dělá, a pokračoval naprosto klidně:
— Proč se tak tváříš? A mimochodem, se mnou s penězi nepočítej. Na svoje rozmary si vydělej sama.
— Tak jinak, — zkusila to Klára změnit. — Každý si bude vařit sám pro sebe, prát si svoje věci a uklízet po sobě. Co ty na to?
Tadeášovi se v hlavě roztočil kolotoč myšlenek. Upřímně nechápal, odkud se bere její nespokojenost a proč na něj vyjíždí. Teď ještě s nějakými pravidly, jako by doma vedla poradní oddělení. Ušklíbl se, protáhl se a s lehkým pobavením se zeptal:
— A k čemu mi pak vlastně budeš?
Zvedl pohled a čekal vysvětlení, omluvu nebo cokoliv podobného. Kláře se při těch slovech rozšířily oči a v krku ji pálila urážka. Najednou už neměla pochybnosti — rozvod nebyl přehnaný scénář, ale reálná možnost. Když se nadechla, odpověděla tiše, chladně a bez emocí:
— Takže mi tím chceš říct, že mě bereš jen jako domácí servis?
Tadeáš mlčel, zvažoval odpověď. Po chvíli si povzdechl a chytil se za hlavu:
— Jak to děláš, že všechno převrátíš tak, abych z toho vyšel jako viník? Dobře, platí. Souhlasím s tím, co navrhuješ. Vždyť uklidit a hodit prádlo do pračky není žádná věda.
— Jasně, — odsekla Klára. — Pračku zapne pračka a večeři uvaří chytrý hrnec. Jenže ten doma nemáme. Tak jsme domluveni.
Pondělní ráno proběhlo zdánlivě normálně. Tadeáš se rychle upravil a zamířil do kuchyně, odkud se linula omamná vůně čerstvé kávy. Čekal ho však nečekaný obraz: Klára už byla kompletně oblečená, v klidu popíjela kávu a ukusovala toast. Na stole nebylo nic navíc. Zamžoural a rozespale se zeptal:
— A moje hrnek? A něco k tomu?
— Postarej se sám, zlato.
Nálada mu rázem spadla na bod mrazu. Byl zvyklý na ranní rituál — snídani, objetí, pusu na rozloučenou. Rozhodil rukama a teatrálně si povzdechl:
— Já to věděl, tys to vzala osobně.
— Kdepak, — usmála se Klára bez špetky vřelosti. — Jen žiju podle naší dohody. Oddělené peníze, oddělené povinnosti.
Vstala, umyla po sobě hrnek i talíř, setřela stůl a odešla. Podrážděně za ní procedil:
— Tak si do práce jeď sama. Auto je moje, koupil jsem ho ještě před svatbou.
— Počítala jsem s tím. Autobus to jistí.
Dveře se zabouchly. V bytě zůstalo ticho a jemu se na okamžik sevřel žaludek. Rychle se ale oklepal. Zlobil se — na ni, na její tvrdohlavost. Nechala se odvézt autobusem, aniž by ho o cokoliv požádala? Dobře. Brzy poleví, začne si stěžovat, dojde jí trpělivost a přijde prosit.
S těmi myšlenkami odjel do práce. Jenže večer se vrátil vyčerpaný, s třeštící hlavou a jedinou touhou si lehnout. Jakmile vešel do bytu, automaticky zavolal:
— Sluníčko, jsem doma. Co je k večeři?
Z ložnice vyšla Klára, překvapeně se na něj podívala a zeptala se:
— Mluvíš na mě?
— Na koho jiného? Co máme k jídlu?
Pokrčila rameny:
— Já si dala salát a řízek. Proč?
Rozmrzele shodil košili na židli, sundal kalhoty, převlékl se do domácího a otočil se zpátky k ní. Všiml si, že se na něj dívá nějak zvláštně, zkoumavě, jako by čekala, co udělá dál.