Klára se krátce, tvrdě zasmála, bez špetky veselí.
— No jistě. A proč by taky ne? Třeba bys mohl zapojit hlavu. Sama se živím, ani halíř ze mě netaháš. Kytky? Dárky? Ale kdeže. Ty bys nejradši všechno zadarmo, že?
— Jdi k čertu… — vyprskl Tadeáš.
Klára ještě otevřela ústa, chtěla odpovědět, ale slova se jí náhle zasekla v krku. Jako by ji vlastní věta udusila. Z tváře jí zmizela barva, pohled potemněl a v očích se usadil smutek. V tom tichém zlomku vteřiny bylo znát, že v ní něco dozrálo.
— Tak jo. Odejdu, — řekla klidně. — Vzpomněl sis na mě až ve chvíli, kdy ses bez mojí pomoci neobešel. A je vlastně dobře, že mi to došlo včas. Lži si klidně namlouvej dál, ale realita je jasná. Nejsi materiál na dobrého manžela, natož na otce našich dětí. Myslíš jen na sebe.
Tadeáš nečekal, že to zajde tak daleko. Přesto Klára opravdu sbalila pár věcí a odjela k rodičům. Zůstal vzteklý, uražený, chodil po bytě a nadával. Po týdnu se emoce uklidnily a dolehlo na něj svědomí. V hlavě se mu začaly vracet vzpomínky — jejich první setkání, jeho snaha ji získat, její láska k romantickým večeřím, smích nad jeho trapnými vtipy. Nakonec to nevydržel a pozval ji na schůzku.
Klára dorazila zamračená. Květiny převzala mlčky a posadila se, rty pevně semknuté.
— Tak co chceš? — zeptala se bez zájmu.
— Prosím tě, sluníčko, nemůžeme už tohle ukončit?
— Co přesně? — zvedla obočí. — Já tě nechávám být. S čím máš problém teď?
— Promiň. Choval jsem se hrozně. Ujel jsem si na penězích. Jsi skvělá žena, dobrá hospodyně, nic po mně nechceš navíc. A vlastně… je jedno, kolik vyděláváš.
Pod jejím chladným pohledem znejistěl, ošil se a rychle pokračoval:
— Máš pravdu i v tom, že až půjdeš na mateřskou, nebudeš mít žádný příjem. Postarat se o rodinu je moje odpovědnost. Omlouvám se. Vrať se domů, — vydechl. — A jako důkaz… tady.
Podal jí platební kartu. Klára ji ale nepřijala. Chvíli si ho mlčky prohlížela, pak pronesla naprosto lhostejně:
— Podávám žádost o rozvod. Nezměníš se. Tohle gesto nic neřeší. Ty si doopravdy myslíš, že ti mám všechno splácet — vařit, prát, obskakovat tě a ještě tě uspokojovat. A přitom taky pracuju.
— Já to chápu, fakt.
— Ne, nechápeš. — zavrtěla hlavou. — Nepřišel jsi s žádným rozumným řešením. Jen jsi mi strčil kartu do ruky. A co dál? Začneš mi vyčítat, že beru málo, že žiju na tvůj účet a ještě jsem si dovolila vzít kartu? Všechny chyby hodíš na mě? Že jsme mohli mít pět bytů, kdyby někdo uměl šetřit? Co?
— Co to meleš? Vždyť jsem ti tu kartu dal z lásky.
Klára se ušklíbla, bez chuti píchla vidličkou do salátu a přemýšlela, jak to říct.
— Jaké lásky? Tady žádná není. To není varování, to je poplach. Jsme svoji sotva půl roku a ty už předvádíš tohle.
— Nic nepředvádím. To ty sis to v hlavě překroutila a ještě ses urazila.
Klára prudce odsunula talíř, kývla na číšníka a zklamaně pronesla:
— Stejně jsi nic nepochopil. Byla chyba sem chodit. Měj se.
Zaplatila účet a odešla. Tadeáš zůstal sedět a dlouho zíral do prázdna. Co zase pokazil? Vždyť navrhl přece rozumné řešení. A ona se tváří, jako by jí ublížil. Ženským se člověk nikdy nezavděčí. Rodinu rozbila sama — a ještě ze sebe udělala oběť.