„Tak co tedy,“ pousmál se Sebastian Jelínek, „jdeš se mnou do nepřátelského území, nebo mám shánět náhradu?“
Klaudie Vaceková se nadechla, jako by skákala do ledové vody. „Dobře. Jdu,“ vyhrkla. „A Vladimírovi Čermákovi o tom neřeknu ani slovo.“
„Rozumná holka,“ kývl spokojeně. „Tak večer. V osm jsem u tebe. Pošli mi adresu, ať nebloudím.“
Jakmile zůstala sama, začalo jí to celé připadat mnohem méně jako dobrý nápad. Jedna věc ji hlodala od samého začátku. Věděla, že se Sebastianovi líbí. Když nastoupila do práce, zkoušel kolem ní kroužit, byl pozorný, až příliš. Možná si to ale jen vsugerovala. Vždyť s Vladimírem chodila už skoro deset měsíců. Třeba na ni Sebastian dávno zapomněl. Nezapomněl, nezapomněl – a přesto ji pozval na silvestrovskou oslavu. Co když si tím pokazí vztahy s Vladimírem? Na druhou stranu… Sebastian byl dospělý chlap a musel si být vědom následků.
A právě v tu chvíli ji polil studený pot. A co ona sama? Byla dospělá, nebo jen naivní hlupačka? Jaké důsledky ponese její rozhodnutí? Vždyť se dobrovolně chystala strávit Nový rok v bytě svého ženatého milence. Ne. To přece nemůže dopadnout dobře.
Do osmi hodin se stihla sežrat výčitkami. Oblékala se, líčila, převlékala – a u toho se neustále vracela k té samé myšlence. Nepřijít a nepodívat se na Vladimírovu manželku… nevidět, jak spolu žijí… to zkrátka nezvládla. Vladimír jí pořád opakoval, že s Andreou Brňákovou mají mizerné manželství. Klaudie mu věřila. Jenže pokud je to tak hrozné, proč se ještě nerozešli?
Když Sebastian zazvonil, rozhodla se definitivně. Pojede, ať se děje cokoli. Nervozita jí ale třásla rukama.
„Proč jsi tak vyplašená?“ zasmál se, sotva nasedla do auta. „Jdeš se mnou. Jako moje přítelkyně. Nic ti nehrozí.“
„A tobě?“ podívala se na něj. „Co ty a Vladimír?“
„Vladimír?“ zopakoval schválně sladce a teatrálně protočil oči.
Klaudii to pobavilo a uniklo jí krátké uchechtnutí.
„Jsme dva svobodní lidi,“ pokračoval klidně. „Tak se tak budeme chovat. Sebejistě.“
„Jak to myslíš, svobodní?“ podivila se. „Vždyť já chodím s Vladimírem.“
„Podle mě,“ pokrčil rameny, „když randíš s ženatým chlapem, jsi automaticky volná.“
„Zajímavá teorie…“
„A hlavně originální,“ dodal s pobaveným výrazem.
Tentokrát se Klaudie rozesmála nahlas. Humor mu nikdy nechyběl, to věděla. Jenže stejně ji kdysi zaujal Vladimír, ne Sebastian. Srdci člověk neporučí.
„Ahoj!“ zazářila Andrea Brňáková, když otevřela dveře. „Sebastian přivedl slečnu!“
Než si Klaudie stihla srovnat myšlenky, stála tváří v tvář nečekané skutečnosti. Vladimírova manželka byla krásná. Ne hezká – krásná. Mnohem působivější než na fotkách. V tu chvíli se v předsíni objevil Vladimír a doslova zkameněl. Úsměv, připravený pro hosty, mu zůstal viset na tváři jako přilepený.
„To je moje kamarádka, Klaudie,“ strčil ji Sebastian lehce dopředu. „Přivezli jsme šampaňské a kaviár.“
„Děkuju, Sebastiane,“ usmála se Andrea a převzala tašku. „Pojďte dál, udělejte si pohodlí.“
Zmizela v kuchyni. Klaudie stála jako přimražená, ale ne kvůli Vladimírovi. Na Andreině krku se totiž leskl úplně stejný náhrdelník, jaký měla ona sama. V očích Klaudie Vladimír klesal rychlostí volného pádu. Neměl ani tolik fantazie, aby koupil manželce a milence rozdílné dárky?
„Vy jste se úplně zbláznili?“ zasyčel Vladimír vztekle.
Sebastian se instinktivně postavil před Klaudii. Z kuchyně se ozvalo:
„Vláďo, pojď mi pomoct!“
Vladimír odešel, ale ještě cestou po nich házel zuřivé pohledy.
„Mám pocit, že nás tu zrovna nevítají,“ zašeptala Klaudie.
„Opravdu?“ naklonil k ní hlavu Sebastian takovým tónem, že se znovu rozesmála, i když jí do smíchu vůbec nebylo.