Od té chvíle se lidé z Benešova začali na Karolínu Martinecovou obracet s prosbou o pomoc stále častěji. A ona nikoho neodmítala. Připadalo jí to samozřejmé – místní ji přijali s otevřenou náručí, pomáhali jí, jak jen uměli, a ona cítila, že jim to chce vracet.
Zpráva o lékařce v zapadlé obci se brzy donesla až k vedení zdravotnictví v okolí. Karolíně byla nabídnuta práce v okresní poliklinice.
„Do okresu jezdit nebudu,“ odpověděla bez váhání. „Pokud mi ale svěříte zdravotní středisko přímo tady v Benešově, ráda se toho ujmu.“
Nadřízení kroutili hlavami. Lékařka s praxí z velkého města a takovou kvalifikací chtěla pracovat v obyčejné vesnické ambulanci. Karolína však ustoupit nehodlala. A tak se po čase v Benešově znovu otevřel zdravotní punkt, kde začala pravidelně ordinovat.
Jednoho večera, když už se venku stmívalo, někdo zaklepal na dveře jejího domu. Karolínu pozdní návštěva nijak nepřekvapila – nemoc si přece nevybírá hodiny.
Otevřela a vpustila dovnitř neznámého muže. Už při prvním pohledu poznala, že se stalo něco vážného.
„Paní doktorko,“ oslovil ji rozechvělým hlasem. „Jmenuji se Radim Matoušek. Přijel jsem z Benešova, bydlíme asi patnáct kilometrů odsud. Moje dcera je na tom velmi špatně. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen nachlazení, ale už třetí den má vysoké horečky, které neklesají. Prosím vás, pojeďte se mnou a pomozte jí.“
Karolína se začala rychle oblékat a balit lékařskou tašku. Přitom se muže vyptávala na všechny příznaky, které u dívky pozoroval.
Když dorazili na místo, uviděla na posteli drobnou, křehce působící holčičku. Byla nezvykle bledá a dýchala s obtížemi. Rty měla rozpraskané, vlásky slepené potem a víčka se jí lehce chvěla v rytmu dechu.
Po vyšetření Karolína vážně pronesla:
„Stav je velmi vážný. Musíme ji okamžitě převézt do nemocnice.“
Muž zavrtěl hlavou.
„Jsme na všechno sami. Její maminka zemřela krátce po porodu. Amálie je to jediné, co mám. Nemůžu ji ztratit.“
„V nemocnici jí ale dokážou pomoct rychleji než já tady,“ namítla Karolína klidně. „Potřebuje léky, které u sebe nemám.“
„Řekněte, jaké. Seženu je,“ naléhal Radim. „V okresním městě je nonstop lékárna, dojedu tam hned. Jen vás prosím, neodvážejte ji pryč. Ale… nemám ji komu svěřit.“
Karolína viděla, jak obrovský strach a bezmoc z muže vyzařují. Teprve teď si ho pořádně prohlédla… byl zhruba v jejím věku, vysoký a štíhlý, s výraznými rysy, které na první pohled zaujaly.