S příchodem nové sekretářky Olgy Konečné se v kancelářích nikdo nehrnul k navazování bližších vztahů. Spíš naopak – kolektiv zůstal ostražitý a vyčkávavý.
„No potěš… Tuhle klisnu si náš ředitel rozhodně nepořídil kvůli práci,“ utrousila jedovatě Marina Horská hned po prvním osobním setkání s Olgou.
Abychom byli spravedliví, situace byla poněkud nezvyklá. Místo v recepci zůstávalo prázdné celé dva týdny, protože předchozí sekretářka odešla na třetí mateřskou dovolenou. A pak se zničehonic objevila Olga. Nastoupila, rychle se zabydlela, jako by tam patřila odjakživa… Ředitel ji představil zaměstnancům s okázalou zdrženlivostí a hrdostí. Už na první pohled bylo zřejmé, že má jasno v tom, proč tu je: „Dřít se tady pro vás nehodlám, na to jsem příliš půvabná.“ Tenhle vzkaz jí jako by svítil na čele.
Její krása byla… řekněme zvláštní. Typická pro současné trendy: řasy dlouhé až k obočí, rty nepřirozeně plné, čelo bez jediného pohybu. Samozřejmě blond. Kdyby z ní člověk odňal všechny umělé úpravy, zůstala by docela obyčejná, příjemná mladá žena. Takhle však její vzhled působil na nepřipraveného pozorovatele spíš znepokojivě než obdivně. Olze ale tahle pečlivě vybudovaná maska dodávala sebejistotu. Sama sebe vnímala jako princeznu a podle toho se i chovala – povýšeně, občas shovívavě k obyčejným smrtelníkům, pokud se jí to zrovna hodilo.
Není tedy divu, že ostatní zaměstnankyně Marininu poznámku o pracovním nasazení Olgy mlčky podpořily. Vyměnily si významné, lehce pobavené pohledy, pootočily se stranou a dusily smích. Marina byla známá tím, že mířila přímo na cíl – její sarkasmus často přesahoval únosnou mez, ale zlá nebyla. Spíš ostrá a nekompromisně trefná. Všem bylo jasné, že tahle nápadná bytost nespadla do jejich nenápadného kolektivu náhodou a už vůbec ne kvůli skromnému platu. Starý lišák ředitel si ji někde pečlivě vyhlédl, jako sběratel lačnící po výjimečném kousku, a nepochybně jí nasliboval hory doly. Právě proto Olgu příliš netrápilo, že si s kolegyněmi netyká ani nechodí na kávu. Její pozornost se totiž velmi rychle a intenzivně upnula k řediteli, Viktoru Královcovi.
Když se kolem poledne ztenčil proud zaměstnanců mířících do ředitelovy kanceláře a ruch v chodbách administrativní budovy postupně utichal, rozezněl se Viktoru Královcovi oblíbený rituál.
„O-l-go!“ zavolal chraplavě svým unaveným basem, v němž se mísila naléhavost s falešnou něhou. „Potřebuju vás. A přineste mi… no… něco přineste. Třeba smlouvu s Efremovem, ano, tu budu potřebovat.“
O chvíli později se ozvalo znovu: „O-l-go! Uděláte mi kávu? Pamatujete si, jak ji mám rád? Prosím vás, půlku mléka a jednu lžičku cukru.“
A pokaždé, když Olga vstoupila do jeho kanceláře s deskami v ruce a bokem lehce odstrčila dveře… Pokaždé, když slavnostně přinesla šálek voňavé kávy, pečlivě podepřený podšálkem… stálo by za to vidět výraz Viktora Královce. Vypadal jako březnový kocour – menší postavy, zato dobře živený, s výraznou pleší a plným druhým podbradkem. Starý, chtivý kocour. Bylo mu šedesát, trápila ho zadýchávací potíž, žaludeční obtíže a začínající cukrovka. Přesto se nehodlal vzdát svých iluzí.
Byl pevně a beznadějně ženatý už od studentských let, z doby, kdy ještě nic neznamenal. Nebýt jeho manželky, která v jejich svazku vždy představovala skutečnou hybnou sílu, zatímco on byl spíš výkladní skříní, sotva by dnes seděl v čele reklamní agentury. Spíš by pracoval jako schopný, leč nenahraditelný svářeč v nějaké správní firmě – přesně na to se ostatně původně vyučil. Jeho budoucí žena tehdy studovala švadlenu. Právě ona ho s neúnavnou vytrvalostí tlačila vpřed, vymýšlela nápady, určovala směr a nedala mu vydechnout. Stála u samotných počátků agentury, která se zrodila na začátku devadesátých let.
Olga z ředitelovy kanceláře odcházela až po dlouhé době. Chichotání, tlumený smích… drby se začaly šířit. Několikrát je zahlédli po pracovní době spolu – v restauraci, v obchodním centru, v luxusním butiku. Každý nový kousek Olžina oblečení či šperk se okamžitě stal předmětem pečlivého zkoumání a spekulací, což jen dál přiživovalo zvědavost celého kolektivu a nenápadně připravovalo půdu pro další vývoj událostí.