V zákulisí se rychle ujalo přesvědčení, že za tím vším nestojí nic jiného než Viktor Královec a jeho peněženka. Řeči kolovaly po kancelářích, ale bez zloby. Kolegové sledovali vztah ředitelky recepce a šéfa podniku se stejným zaujetím, s jakým se sleduje televizní seriál: kdo s kým, co bude dál, jaký přijde další zvrat. Tipovalo se, vtipkovalo, polemizovalo. Bylo to téma, na němž se shodli úplně všichni.
Vztahy mezi zaměstnankyněmi a Olgou Konečnou zůstávaly chladné, zdvořilé jen na oko. Nikdo ji nezval mezi sebe, nikdo se neptal na nic navíc. A Olga? Ta se k nim většinou chovala povýšeně. Jen občas, jak už se dalo vypozorovat, dokázala nasadit přátelský tón a tvářit se skoro obyčejně, bez obvyklé okázalosti – zpravidla ve chvílích, kdy něco potřebovala.
Jednoho rána dorazila Eliza Šedivá do práce pozdě. Musela narychlo k zubaři. Její veselý hlas, když vyprávěla o ranních trampotách v přeplněném autobuse, přilákal Olgu ke dveřím recepce. Ta se vyklonila a až překvapivě srdečně Elizu oslovila. Eliza se nejdřív zarazila údivem, vzápětí jí ale přeběhl mráz po zádech.
„Elizo, ahoj! Doufám, že se nebudeš zlobit… napila jsem se kávy z tvého hrnku. Ten svůj jsem si omylem rozbila,“ spustila Olga sladce.
Elize vystřelilo obočí nahoru. Olga okamžitě přidala vysvětlení: prý že firemní servis má Viktor Královec zamčený u sebe v kanceláři a je zrovna pryč, žádný náhradní hrnek po ruce nebyl, ostatní děvčata jí řekla, že volný zůstal jen ten Elizin. Dokonce ho prý umyla – a ještě se zasmála, že byl celý od čajových map, určitě starých.
Eliza na chvíli přestala svlékat sako. S jistým odporem pohlédla nejdřív na hrnek s tučňákem, který Olga odložila vedle klávesnice, a pak jí pohled nechtěně sklouzl k Olžiným rtům. Působily zvláštně natekle, jakoby neustále namáhané. Elizu napadly nepříjemné myšlenky, rychle je zaplašila a suše řekla: „Klidně si ho nech. Je tvůj.“
„Vážně?“ podivila se Olga.
Eliza hrnek popadla a nekompromisně ho Olze vrátila. „Mám ještě jeden. V šuplíku,“ zalhala pohotově.
Olga si nádobu lhostejně prohlížela, očividně jí nebyla po chuti. „Tak dobře. Díky,“ mávla rukou.
„Není zač,“ procedila Eliza skrz zuby a nasadila křečovitý úsměv. O něco později si v kanceláři vylila srdce kolegyním: „Co to mělo znamenat?“
Omlouvaly se. Olga prý přišla s přehnaně milým výrazem, ale nikomu se s ní nechtělo dělit. Řekly, že si samy chtěly dát čaj, a jediný hrnek bez majitele byl ten Elizin.
„Jako by ji snad přítomnost majitelky dokázala zastavit,“ odfrkla Eliza. „Podívejte se na našeho Viktora Královce – ten chlap je úplně ztracený.“
„I starý pes si umí užít štěněčí nadšení,“ poznamenala s ironickým úsměvem Marina Horská a teatrálně zvedla prst. „Tak ať se raduje, dokud může. Tedy přesněji řečeno – dokud jeho ctihodná manželka nic netuší.“
Olze Konečné nějaký čas role milenky vyhovovala. Jenže dny plynuly. Nebyla už žádná naivní holka – bylo jí třiatřicet, měla čtrnáctiletého syna, který jí vlastně nepřekážel, protože od batolecího věku vyrůstal u babičky. Olga neměla v úmyslu promarnit zbytek své mladosti v pozici té druhé. Chtěla Viktora Královce mít naplno, bez výhrad. A spolu s ním i jeho nemovitosti a podíl ve firmě.
Viktor se jí svěřoval bez okolků. Manželku líčil jako energetického upíra: žádná něha, žádná vášeň, jen výčitky, povinnosti, neustálé nároky rodiny, dětí i vnoučat. Olga pro něj představovala únik, nadechnutí, radost. Přísahal, že nikdy nezažil tolik štěstí, že žádná žena mu nedala takovou směs pocitů a vzrušení jako ona, a s rozechvělým hlasem jí opakoval, že kdyby jen dokázal setřást pouta svého dosavadního života, byl by tím nejšťastnějším mužem na světě.