Viktor Královec si těžce povzdechl, opřel se v hotelovém křesle, zapálil si cigaretu a s výrazem unaveného muže procedil, že ta pouta, která ho svírají, jsou silnější, než by si kdokoli dokázal představit. Čím déle jejich vztah trval, tím víc Olga Konečná cítila, jaký vliv na něj má. Někdy měla až nebezpečný dojem, že kdyby lehce zatáhla za správnou strunu, ten stárnoucí požitkář by byl schopen splnit jí jakékoli přání. Jediné, v čem se nehnul z místa, byl rozchod s manželkou.
„Tak se prostě rozveď… a budeme spolu,“ šeptala mu svůdným hlasem z postele, zatímco si pohrávala se svými dokonale upravenými světlými vlasy.
Viktor se ušklíbl, ale v očích měl spíš strach než chuť k činu. Začal mluvit o nekonečných tahanicích, o dělení majetku, o dětech, které by to nepochopily, o uražených citech a rodinných povinnostech. Tvrdil, že je svázaný od hlavy až k patě a že už dávno nežije život, který by byl skutečně jeho. A přesto zdůrazňoval, že právě s Olgou se cítí živý a šťastný.
Olga však chtěla víc. Odmítala se smířit s rolí tajné milenky a s hořkostí opakovala, že ho nechce sdílet s „tou druhou“. Viktor ji okamžitě krotil, až úzkostlivě. Nabádal ji ke klidu, téměř ji prosil, aby byla nenápadná a nikam se nepletla. Ujišťoval ji, že vše zařídí sám, jen je prý nutné postupovat opatrně. Valentina Procházková podle něj nesnesla prudké změny. Slíbil jí finanční zajištění, byt v centru města a opakoval, že jí v žádném případě nechce ublížit. Jen je prý třeba vyčkat na vhodnou chvíli.
Půl roku uběhlo a Olze začalo docházet, že čekání nikam nevede. Slova se opakovala, termíny se posouvaly a skutečné kroky žádné. Připadala si ponížená, využitá a odstrčená do pozadí. Trpělivost se vyčerpala. Pokud Viktor Královec neměl odvahu rozhodnout se sám, udělá to za něj ona.
Na sociálních sítích si našla profil jeho manželky. Z fotografií na ni hleděla obyčejná žena kolem šedesátky. Olga si pohrdavě odfrkla. Ani pečlivý make-up, ani drahé oblečení nedokázaly zakrýt fakt, že Valentina má výraznou nadváhu a působí těžkopádně. Nezaujatému pozorovateli by připadala jako unavená, ale vcelku sympatická a rázovitá dáma. Olga v ní však viděla cosi odpudivého. V hlavě jí vířila jediná myšlenka: jak je možné, že kvůli takové ženě se Viktor nedokáže odhodlat odejít?
Vztek se v ní mísil s pocitem křivdy. Toužila po odplatě. Připadalo jí nepochopitelné, odkud se tyto nenápadné „manželky-pijavice“ berou. Rozhodla se, že Valentina musí pochopit, že už dávno není na prvním místě a že ona, Olga, je ve všem lepší – vždyť to slyšela přímo z úst jejího muže.
Bez jediného slova proto Valentině poslala několik fotografií, na nichž Viktor rozhodně nepůsobil jako oddaný manžel. Hodiny plynuly. Zprávy byly přečteny, ale odpověď nepřišla. Ani druhý den se nic nezměnilo. Viktor se choval naprosto normálně, jako by se nestalo vůbec nic. Olgu to rozzuřilo ještě víc. Došlo jí, že zbavit se tak houževnaté ženy nebude jednoduché. V záchvatu bezmoci se rozhodla pro poslední, malou, jedovatou ránu. Pod několik Valentiných fotografií napsala kruté a urážlivé poznámky o jejím vzhledu a váze.
Pomsta přišla. Jen ne taková, jakou si Olga představovala. Události následujícího dne se jí navždy zaryly pod kůži. Kdykoli si na ně později vzpomněla, přeběhl jí mráz po zádech a instinktivně toužila schovat se, zachumlat se do šály a zmizet světu z očí.
To ráno začalo naprosto obyčejně. Olga seděla na svém místě, Viktor Královec byl zavřený v kanceláři a nic nenasvědčovalo blížící se bouři. Krátce po poledni se však za dveřmi kanceláře ozval prudký rámus. Někdo nejistě zamumlal pozdrav. Nastalo ticho, které proťaly těžké kroky a pak ostrý, chraplavý ženský hlas, nesoucí se chodbou jako z kovové trubky:
„Kde je ta svně? Ta sekretářka je tady?!“
Někdo zřejmě přikývl. V tu chvíli se dveře rozlétly a Olga se sotva ovládla, aby neucukla, zatímco se snažila zachovat klidnou tvář až do okamžiku, kdy se před ní měla objevit žena, s níž si zahrávala mnohem víc, než bylo moudré.