— Mami, ty ses zbláznila? Já mám jít s malým dítětem do pronajatého bytu? — rozčílil se Kryštof Malý a rozhodil rukama.
— O svém majetku jsi rozhodoval sám, tak si teď také sám poraď, — odsekla chladně Libuše Petříčeková. — Měl jsi všechno, nikdo tě do ničeho netlačil.
— Bylo to nutné. Tak se do toho nepleť, — utnul ji.
— Jestli se do toho nemám plést, tak mi vysvětli, proč teď stojíš tady u dveří? — nenechala se odbýt.
— Takže mě vyhazuješ? — přimhouřil oči Kryštof.
— Ale kdepak, — odpověděla matka rychle. Byla to však lež. Čirá, vědomá lež. Uvnitř se jí vařila krev a vztek na syna jí svíral hruď. Ve skutečnosti by byla nejraději, kdyby se otočil a odešel. „Jak může být někdo tak bezhlavě pošetilý? A ještě mi tohle tvrdit… Kdyby se toho dožil otec… Nejspíš by se hanbou propadl. Za Kryštofa, za jeho rozhodnutí i řeči. Takhle jsme ho přece nevychovali. Takhle jsme si jeho život nepředstavovali,“ honilo se jí hlavou s tíživým smutkem.
Libuše Petříčeková a její muž Antonín Martinec začínali společnou cestu v rozpadajícím se baráku. Bez základního komfortu — žádná kanalizace, místo topení kamna, střechou zatékalo a stropy se drolily. Přesto v tom všem bylo spousta štěstí a opravdová láska. A také malý syn Kryštof, který přišel na svět právě tam. Sanitka se tehdy kvůli závějím nedokázala včas probojovat sněhem a Libuši porod zastihl doma. Když se lékaři po vichřici konečně dostali dovnitř, uviděli usměvavou rodičku a dojatého otce, který v náručí držel křičící uzlíček plný života. Libuši i miminko odvezli do porodnice a po týdnu se vraceli domů. Antonín mezitím stihl koupit kočárek, postýlku, vaničku, věci na propuštění i pár drobností na oblečení. Oba byli pověrčiví, a proto nic nepořizovali předem.
Netrvalo dlouho a barák byl označen za neobyvatelný. Dům šel k zemi a obyvatelé byli přestěhováni. Libuše s Antonínem dostali pokoj na ubytovně a život se o něco zklidnil. Později Antonín změnil zaměstnání, kde mu slíbili byt. Za pět let se rodina skutečně nastěhovala do vlastního. Radost byla obrovská. Kryštof na novém místě nastoupil do školy, učil se výborně a domů nosil samé jedničky. Pokračoval na vysoké škole, úspěšně ji dokončil a našel si solidní práci.
Po celou tu dobu Libuše s Antonínem spořili. Když Kryštof promoval, předali mu klíče od bytu. Plánovali to léta — chtěli, aby měl jejich syn lepší start, než jaký měli oni sami.
— My jsme si tím peklem prošli, — povzdechla si Libuše nejednou. — Ten barák… dítě malé, voda se ohřívala v lavoru, zima zalézala pod kůži a kamna se nesměla nechat vyhasnout.
— Nech toho, — usmíval se Antonín. — Když je člověk mladý, snáší to jinak. Tenkrát ses pořád smála.
— Směju se i teď, — odpovídala mu a dívala se na něj s láskou. — Jen jsem chtěla, aby se Kryštof nemusel trápit tak jako my.
— A povedlo se. Udělali jsme, co šlo. Vzdělání má, střechu nad hlavou taky. Teď ještě našetříme na chalupu a budeme tam spolu jezdit odpočívat.
Po chalupě toužili dlouho a nakonec se jim sen splnil. Postavili malý domek a vykopali studnu.
— Jednou sem budou jezdit vnoučata, budou zobat jahody přímo ze záhonů, — říkával Antonín s úsměvem, když okopával keříky. — A na jaře naroubuju jabloň, našel jsem skvělou odrůdu…
Osud mu to však nedopřál. Na vnoučata si nepočekal. Ani svatby syna se nedožil. Libuše zůstala sama.
Tři roky po otcově smrti se Kryštof oženil, jenže manželství dlouhého trvání nemělo. Krátce po narození dítěte, holčičky, se vztah rozpadl a následoval rozvod.
Libuše Petříčeková nebyla tím vývojem příliš překvapena. Kryštofova žena byla výbušná, hádavá, i když nesmírně půvabná. Od prvního dne spolu nežili v klidu a po narození dítěte se hádky spíše stupňovaly než utichaly. „Má prostě takovou povahu,“ obhajoval ji Kryštof před matkou. „Ale žít jako na sopce už nezvládám. Jsem vyčerpaný. A láska? Ta už dávno vyprchala…“
Libuše ho tehdy mlčky poslouchala a v duchu cítila, že tímhle to zdaleka nekončí. Věděla, že skutečné důsledky jeho rozhodnutí teprve přijdou.