Nakonec si musela přiznat krutou pravdu: v jejím životě nezůstal nikdo. Žádný manžel, žádný syn po ruce, žádná vnoučata, která by naplnila byt smíchem. Představa prázdných dnů ji děsila a ticho bytu bylo čím dál hlasitější.
„Mami… přece tady mám trvalé bydliště. Nemůžeš mě jen tak vyhodit,“ zamumlal provinile Kryštof Malý, když se v sobotu časně ráno objevil ve dveřích.
Do předsíně natáhl dvě nacpané tašky a zabouchl za sebou. Libuše Petříčeková se automaticky snažila pohlédnout mu přes rameno, jako by čekala, že za ním někdo stojí. Teprve když pochopila, že přišel sám, setkaly se jejich pohledy.
„Jsem tu sám. Zase,“ utrousil Kryštof ponuře. „Rodinný život mi prostě nejde.“
„Ty ses znovu rozvedl?“ vydechla Libuše zděšeně.
„Jak se s ní dalo žít? Pořád nespokojená, neustále si stěžovala a komandovala mě při každé maličkosti, jako bych byl kluk ze školky. Spali jsme odděleně, prý ji ruším. Když se narodil malej, skoro mě k němu nepustila. Ať jsem udělal cokoliv, bylo to špatně – nemehlo, křivák… a ona sama dokonalost. Zapomněla, odkud jsem ji vytáhl, a ještě mi otevírá pusu. A pak si stěžuje, že jí nepomáhám. Tak jsem to zabalil a odešel. Se synem se vídat budu. Mami, je mi tak podobný, úplně jako bych se viděl v zrcadle. Mám ho rád… Jen proč mám takovou smůlu?“
„Kde jste vlastně bydleli?“ zeptala se Libuše tiše.
„V pronájmu. Teď se ona s dítětem vrátila k rodičům a já… jsem skončil tady.“
V práci se Kryštofovi dařilo výjimečně. V IT patřil mezi ty, kteří dokázali vyřešit i zdánlivě neřešitelné úkoly, a jeho plat rok od roku rostl. Libuše detailům nerozuměla, ale viděla, že má syn talent a zvláštní cit pro věci, které ostatním unikaly. Právě proto si ho zaměstnavatelé vážili. Přesto ho trápily povinné platby na děti, na které si neustále stěžoval. Matka ho pokaždé krotila – připomínala mu, že jde o jeho krev a že odpovědnost se nedá obejít.
Netušil však, že to nejhorší má teprve přijít. Jeho první manželka Marta Janečeková podala žalobu na výživné. Ukázalo se, že při převodu bytu na její jméno byla smlouva sepsaná chybně a soud ji vyložil jako dobrovolné gesto, které Kryštofa povinnosti platit nijak nezbavovalo. Rozsudek zněl jasně v její prospěch. Marta se totiž mezitím znovu provdala – za právníka, který jí přesně poradil, jak z bývalého manžela vytěžit maximum. Ze společného okruhu známých dávno věděla, že Kryštof je úspěšný odborník a peněz se mu daří vydělávat dost.
„V práci jsi génius, ale v životě se chováš, jako bys rozum nechal doma,“ bědovala Libuše, když se o všem dozvěděla. „Říkala jsem ti, že dát jí byt byl šílený nápad.“
„Jak jsem to mohl tušit?“ bránil se Kryštof a schoval obličej do dlaní. Byl naprosto na dně.
„Já to tušila,“ povzdechla si. „Máš hlavu, vzhled, schopnosti i peníze… a stejně jsi všechno promarnil.“
Po dlouhé době se však karta obrátila. Kryštof potkal Ladislavu Marekovou – nenápadnou, klidnou ženu, rozvedenou, s dvěma syny ve věku pěti a šesti let.
Libuše zůstala znovu sama, protože syn se přestěhoval k nové partnerce. Chlapci přijali Kryštofa překvapivě rychle. Jejich biologický otec, shodou okolností také z IT oboru, vydělával dobře, o děti se staral a nijak je neochuzoval – měly vše, co potřebovaly, a ještě víc.
„Život je zvláštní hlavolam,“ říkal Kryštof při návštěvách u matky. „Nikdy nevíš, jak se věci zamotají.“
„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné,“ přikyvovala Libuše a s úsměvem sledovala, jak kluci u stolu skládají stavebnici, kterou jim koupila. Přirostli jí k srdci – a ona jim také. S Ladislavou si navíc výborně rozuměla.
„Tak vidíš, napotřetí to přece jen vyšlo,“ smála se Libuše, když se s láskou zadívala na Ladislavu, která v náručí chovala roztomilé miminko – jejich společné dítě s Kryštofem.