Libuši Petříčekovou nakonec nejvíc nezaskočil samotný rozvod, ale to, že se po něm Kryštof Malý bez velkých okolků nastěhoval zpátky k ní.
„Byt jsem nechal Martě Janečekové, započítal jsem ho na výživné,“ pronesl samozřejmě, jako by šlo o maličkost. „Vždyť nemá kde bydlet. Copak ji můžu s malým vyhodit na ulici? Něco si vydělám znovu, jsem chlap, poradím si.“
Ta slova s Libuší doslova zacloumala. V jednu chvíli měla pocit, že se jí podlomila kolena a musí se něčeho chytit.
„Tvůj otec měl pravdu,“ vybuchla nakonec. „Neměla jsem byt psát na tebe, byla jsem hloupá a ukvapená! Jak můžeš říkat svoji byt? Ty ses o něj nijak nepřičinil! To my s tátou jsme se dřeli, šetřili každou korunu, abys měl pohodlí. A ty s tím teď tak lehkovážně naložíš?“
„Už je to vyřízené, mami,“ utnul debatu Kryštof, když tahal tašky s oblečením do svého pokoje. „Papíry jsou hotové, zpátky to vzít nejde. Nechme to být. Jdu spát, ráno vstávám do práce.“
Zatímco on téměř okamžitě usnul, Libuše tu noc oka nezamhouřila. Ležela, plakala a v hlavě se jí vracely roky odříkání, kdy s manželem žili skromně a spořili na byt, aby jejich syn měl lepší život. Možná právě tehdy si její muž zničil zdraví, když pracoval bez odpočinku, a ona zůstala sama. A teď i bez jistoty, že to všechno mělo smysl.
Neuplynulo ani půl roku a Kryštof se znovu odstěhoval. Oznámil, že se stěhuje k přítelkyni do pronajatého bytu. Libuše se sotva stihla rozhodnout, jestli má cítit úlevu nebo smutek, když se syn objevil zpátky – tentokrát ne sám. Mezi dveřmi prohlásil, že se narychlo oženil, že je to láska jako trám, a mimochodem… čekají dítě.
„Zase?“ problesklo jí hlavou a opět se jí zatočila hlava.
„Nájem není řešení,“ spustil Kryštof hned od prahu. „Vydělávám slušně, ale zároveň platit byt a šetřit na vlastní, to je na hlavu.“
Jeho nová žena, Klára Váleková, stála tiše vedle něj. Oči měla sklopené, v prstech nervózně žmoulala ošoupaný lem levné bundy. Zase nemá kam jít a ani z čeho žít, pomyslela si Libuše trpce. Kde je jen nachází?
„Takže nevadí, když u tebe chvíli pobydeme?“ zeptal se Kryštof už při zouvání bot.
Libuše beze slova odešla do svého pokoje. Posadila se na pohovku, dívala se před sebe a přemýšlela. Nepříjemná překvapení začala přicházet podezřele často.
„Vždyť jsem ti říkal, že máma je hodná a určitě nás nevyhodí,“ zaslechla synův hlas z chodby. „Měli bychom ti koupit pantofle, podlaha je tu studená…“
Začali žít společně. Nenápadně, den po dni, se z tiché, zakřiknuté dívky v obnošené bundě stala sebevědomá, nápadná žena s vysokými nároky. Kryštof skutečně vydělával dobře a na manželce nešetřil – kosmetické salony, nové oblečení, drobné rozmary.
Omyli ji, učesali, oblékli – a podívejme se, říkala si Libuše, když Kláru pozorovala. Jenže spolu s krásou přišly i požadavky. Neustálé, naléhavé, a hlavně hlasité. A k tomu věčné stěžování.
„Skříň je malá, všechno padá ven! Proč je police zrovna tady, nemohla by být o kousek výš? Ručníky visí úplně neprakticky, tady by se hodil háček! Židle v kuchyni jsou hrozné, těžké, pořád do nich narážím, kdo tohle vymýšlel? Vana je úzká, samé výstupky a madla, nedá se v ní ležet, jen sprcha! Ať už někdo umlčí toho psa na dvoře, štěká od rána do noci! Proč musím v zimě nosit čepici, vždyť mi zničí účes…“
„Čepici si nasazuje, ne obléká,“ opravovala ji Libuše automaticky, skoro bezmyšlenkovitě.
Utěšovala se tím, že Klářino věčné reptání možná souvisí s těhotenstvím, že za všechno mohou hormony a je třeba mít pochopení. Jenže být shovívavá a trpělivá se pro ni den ode dne stávalo čím dál těžší, což brzy začalo měnit atmosféru v celém bytě a naznačovalo, že klidným soužitím to tentokrát rozhodně neskončí.