Trpělivost jí ubývala každým dnem. Libuše Petříčeková sotva zvládala držet jazyk za zuby a v duchu si odškrtávala dny, kdy Klára Váleková konečně s jejím synem zmizí do vlastního. Pevně věřila, že jejich pobyt u ní je jen dočasný, že se tu přece nemohli zabydlet natrvalo. Nějak vnitřně odmítala připustit, že by to tak mělo zůstat.
Jenže pak Klára, očividně už bez zábran, prohlásila, že by bylo rozumné prohodit pokoje, aby měli víc místa a pohodlí. To už Libuši došla trpělivost a vychrlila na snachu vše, co v sobě celé týdny dusila. Nečekala však, že se proti ní postaví vlastní syn.
„Mami, má pravdu,“ přidal se Kryštof Malý. „Tvůj pokoj je prostornější. Až se narodí miminko, bude potřeba postýlka, a do našeho pokoje se prostě nevejde.“
„A nezapomeň na přebalovací pult,“ vložila se do toho Klára a s blaženým úsměvem si pohladila břicho, které už jasně prozrazovalo osmý měsíc těhotenství. „Jeden už mám vyhlédnutý.“
Kryštof se zasněně zamyslel: „Když se vyměníme teď, ještě stihneme vymalovat. Ty tapety máš takové tmavé, těžké… do dětského pokoje by se hodilo něco světlejšího.“ Bylo zřejmé, že to s Klárou probírali už dávno.
„Tak tohle poslouchej, chytráku,“ vybuchla Libuše. „Nechcete se náhodou oba dva sbalit a vypadnout z mého bytu? Peníze máte, klidně si pronajměte cokoli – s velkými, světlými pokoji a tapetami podle gusta!“
„S čerstvě narozeným dítětem do podnájmu?“ vytřeštil oči Kryštof. „Vždyť Klára má každou chvíli rodit! Dohodli jsme se, že tu zůstaneme, dokud nenašetříme na první splátku. To přece nejde hned.“
„Já jsem se na ničem takovém nedomlouvala,“ nadechla se Libuše, ale syn jí skočil do řeči.
„Dobře, tak jinak. Abychom odešli dřív, mohla by ses zbavit chaty. Prodat ji. To by na základ bylo dost peněz.“
Ten nápad pocházel od Kláry. Dlouho ho Kryštofovi vnucovala, jen se odhodlával, kdy ho vyslovit nahlas.
„Chatu?!“ Libuše zůstala stát jako opařená. Nedokázala pochopit, že jí něco takového navrhuje právě on, když dobře věděl, jak tam celé léto jezdí a jak je to jediné místo, kde si opravdu odpočine.
„Promysli si to,“ pronesl Kryštof klidně, objal Kláru kolem ramen a oba odešli do kuchyně, jako by se nic nestalo.
Libuše za nimi vtrhla vzápětí. „Okamžitě odsud zmizte!“ křičela. „Hned, slyšíte?!“
Nikdy by ji nenapadlo, že vyžene vlastního syna z domu. Přesto se to stalo. Se slzami v očích si opakovala, že s manželem přece mysleli na všechno, jen takový vývoj událostí je ani ve snu nenapadl. Smutek ji dusil.
Kryštof při odchodu, hluboce uražený, prohlásil, že do tohohle bytu už nikdy nevkročí a že když mu matka odmítla pomoci, nemůže ona čekat pomoc od něj. Libuše mu vmetla do tváře, že už dávno žádnou pomoc neočekává, protože z něj stejně nikdy nic nebylo – jen starosti a ztráty.
Následující půlrok byl překvapivě tichý. Syn se neozýval a Libuše také ne. Občas na ně myslela, přemítala, jaký se jim narodil chlapeček a komu je podobný – ultrazvuk prý jasně ukázal, že to bude kluk.
„Pořád jsem matka, ať už jakákoli,“ říkávala si tiše. „Možná ne ideální. Ale dá se takhle zacházet s vlastní mámou?“
Když se svěřila své nejbližší přítelkyni, dočkala se spíš výčitek než pochopení.
„Máš vnučku, skoro ji neznáš. Dobře, s první ženou se syn rozvedl. Ale teď? Narodil se vnuk a ty jsi ho ani jednou neviděla. To mi hlava nebere.“
„A co mám dělat?“ bránila se Libuše. „Prosit je na kolenou? Zkus si žít s Klárou!“
„A až zestárneš a zeslábneš, na koho se obrátíš?“ zašeptala kamarádka. „Já se svými taky občas mlčím, občas něco přejdu. Nejsou dokonalí, to ne. Ale vždycky se nakonec usmíříme. Pro snachu jsem milovaná ‚maminka‘ a vnoučata se kolem mě točí pořád.“
Ta slova Libuši pronásledovala. Přemýšlela o nich dlouho a v koutku duše cítila závist. Samota na ni doléhala čím dál víc a začínala si uvědomovat, že jí vlastně nezůstal nikdo…