Nikola Moravecová se právě vrátila z práce. Sotva si v ložnici převlékla šaty, zaslechla z kuchyně typické syčení – rychlovarná konvice se dala do varu. Vzápětí klaply dveře lednice a Nikola hned pochopila, že Helena Šimonová je znovu u nich doma, a to bez jakéhokoli ohlášení.
„Jistěže ona. Kdo jiný taky,“ proběhlo jí hlavou. Tadeáš Míka se po práci obvykle zdržoval v dílně a často mu musela telefonovat, aby ho vůbec dostala domů na večeři.
Nikola tiše vydechla a psychicky se připravila na další dávku nevyžádaných rad a poznámek. „Ty klíče bych jí měla dávno sebrat,“ pomyslela si podrážděně. Pak vešla do kuchyně a s úsměvem, který měl k opravdovosti daleko, pozdravila.
„Dobrý den, paní Šimonová. Jak se máte?“
„Ale Nikolo, ahoj, drahá,“ otočila se k ní tchyně s lišáckým výrazem, přičemž vlastním tělem zastínila otevřenou lednici. „Trochu jsem si tu u vás porovnala věci. Nevadí, že? Říkala jsem si, že se stavím, dlouho jsme se neviděly.“
„Klidně bychom se neviděly ještě hodně dlouho,“ problesklo Nikole hlavou, nahlas však mlčela a jen sledovala, jak si Helena Šimonová krájí italský salám na sendvič, a to v opravdu štědrých plátcích.
Nikola si sedla ke stolu naproti ní a okamžitě zachytila zkoumavý pohled, kterým si ji tchyně měřila. Přitom s chutí ukusovala chléb a upíjela horký čaj.
Tenhle pohled Nikola znala až příliš dobře. Vždy znamenal jediné – blížila se žádost, nebo rovnou požadavek. Zatím šlo většinou o drobnosti: půjčit peníze, něco koupit, někam zajet, případně zaplatit nákup, který si Helena Šimonová sama vybrala.
„Tak copak ty? Jak se ti daří?“ zeptala se zdánlivě nevinně tchyně a dolila si mátový čaj.
„Všechno celkem jde, děkuju. A vy?“ odpověděla Nikola klidně, i když v ní rostlo nepříjemné tušení. Nešlo o salám – ten by klidně obětovala. Vadilo jí spíš to, že si ho tchyně vzala bez dovolení. V poslední době se totiž v jejich bytě pohybovala, jako by jí patřil.
„Ale prosím tě, já se mám skvěle,“ mávla rukou Helena Šimonová. „Jen mám starost o svého chlapečka, o Tadeáše. Víš přece, že má brzy narozeniny. Už za měsíc, přesně za měsíc mu bude třicet let, a to je přece významné jubileum.“