Stalo se to na samém začátku léta. Jednoho rána se Ladislava Veselýová vydala pěšky na chatu, kam to bylo zhruba čtvrt hodiny chůze. Manžel Radim Kratochvíl vyrazil o něco dřív, chtěl využít ranního chládku a zvládnout práci, která ještě zůstala: zrytí posledního kousku půdy a založení několika záhonů.
K vysněnému pozemku scházelo sotva sto metrů, když Ladislavu Veselýovou náhle opustily síly. Ztratila vědomí a zřítila se k zemi.
Probrala se až po několika minutách v příkopu vlevo od stezky, po níž kráčela. Zkusila se zvednout, ale v tu chvíli jí tělem projela ostrá, spalující bolest.
„Zase jsem si zvrkla nohu,“ problesklo jí hlavou. „A samozřejmě v tu nejhorší chvíli. Co teď budu dělat?“
Pokus o vstávání zopakovala, avšak marně. Naštěstí měla u sebe mobilní telefon, a tak zavolala manželovi.
„Radime, spadla jsem. Jsem tady kousek před odbočkou k chatě. Nemůžu se postavit na nohu. Vezmi prosím nějakou hůl.“
Radim dorazil během pár minut. S jeho pomocí se Ladislava Veselýová zvedla a rozhlédla se kolem sebe.
„No potěš,“ vydechla. „Ještě že jsem spadla na tuhle stranu. Kdyby to bylo na druhou, letěla bych dolů – tam je přece sráz a zatopený lom. Mohla jsem si zlomit vaz.“
„To sis teda vybrala důvod k radosti,“ zabručel Radim. „Stejně z tebe teď žádná pracovnice nebude. Měla jsi zůstat doma.“
Neodpověděla. Opřená o hůl se vydala směrem k chatě, krok za krokem, neskutečně pomalu. Bolest byla nesnesitelná, noha ji neposlouchala. Když těch nešťastných sto metrů konečně zdolala, byla celá zpocená. Posadila se na lavičku, požádala o kbelík studené vody a s úlevou do něj ponořila unavenou, rozpálenou nohu.