Ostatní už si čas nenašli. Dokonce ani krátký telefonát pro ně byl přílišná zátěž. O práci a kolezích ani nemělo smysl uvažovat – kdo by dobrovolně přebíral povinnosti za někoho jiného?
Jedinou skutečně pevnou oporou se ukázala být rodná sestra. Ta za Ladislavou Veselýovou přijížděla opakovaně. Nikdy nepřijela s prázdnou – vždy přivezla něco dobrého, co sama uvařila jen kvůli té návštěvě. Nesedla si k ní na pár minut, aby měla splněno, ale trávila u ní celé hodiny. Povídala si s ní, naslouchala a snažila se ji povzbudit. Viděla, jak vyčerpávající je být celé dny odkázaná na jedno místo, bez možnosti se volně pohnout.
Venku mezitím zuřilo léto v plné síle. Dny byly zalité sluncem, teplé a lákavé. Ladislava ho mohla sledovat jen přes sklo okna. Na balkon se kvůli vysokému prahu a zranění vůbec nedostala. Přesto se snažila zachovat klid a hledat útěchu sama v sobě, jak byla zvyklá.
„To nic,“ uklidňovala se potichu. „Jsou na tom lidé mnohem hůř. Kolik je na světě nemocných… a jejich trápení se s mým ani nedá srovnat. Mnozí už se nikdy nepostaví. A já? Já si jen chvíli sedím a pak zase půjdu. Už stačí vydržet jen kousek. Pane Bože, pomoz nám všem…“
Od té doby si Ladislava Veselýová pokaždé, když stoupá po schodech do třetího patra, vybaví své tehdejší „výstupy“ po jedné noze. Od oněch událostí uplynuly čtyři roky a mnohé se změnilo. Viditelně zhubla, naučila se radovat z drobností a vážit si každého rána.
Dobrá nálada ji dnes téměř neopouští. Často pronáší větu, která ostatní zaráží:
„Jsem vlastně ráda, že jsem si tehdy zlomila nohu. Díky tomu jsem spoustu věcí pochopila, hodně si uvědomila a mnohému se naučila. Teď chodím pěšky, kdykoliv můžu, a mám radost už jen z toho, že to dokážu. Tolik toho máme… a tak málo si toho vážíme.“