— Renatko, uvař mi čaj, — ozval se od počítače manžel.
Renata Vaceková otevřela oči a s nevěřícným výrazem se zadívala na Vladimíra Čermáka. Ještě před chvílí drhla sporák, vytřela podlahu, zapnula pračku, nakrmila kocoura a konečně si dovolila na okamžik sednout. A sotva dosedla, už měla znovu vstát?
Nejhorší na tom bylo, že se na ni ani nepodíval. Jako by v místnosti nebyla. V Renatě se ozvalo bodnutí — copak si nedokáže dojít do kuchyně sám?
— Co tam tak sedíš? Říkám přece čaj, — zvýšil Vladimír hlas a zněl podrážděně.
— Vladimíre, já jsem si teprve teď sedla… — odpověděla tiše. — Dneska to byl opravdu náročný den.
— Tak ho uvař a pak si seď dál, — pokrčil rameny. — V čem je problém?
Renata se zhluboka nadechla, vstala a zamířila do kuchyně. Dobře, uvaří mu ten čaj. Co už.
Za pět minut měla hotovo, hrnek odnesla manželovi a znovu se svalila na gauč. Zavřela oči, aby si aspoň na chvíli odpočinula. Jenže klid netrval dlouho.
— Renčo! Zapni televizi. Máma psala, že dávají její oblíbený pořad a já se na to musím podívat.
Renata otevřela oči a rozhlédla se po ovladači. Nebyl nablízku. Ležel nahoře na televizi, což znamenalo jediné — zase vstát.
— Renčo, tak co je? — ozvalo se netrpělivě.
S povzdechem se zvedla znovu.
Během večera ji Vladimír tahal ze sedačky ještě mockrát. Nedovolil jí ani na chvíli vypnout. Dřív to tolik nevnímala, ale v poslední době, kdy ji začala pobolívat noha a každé prudké vstávání bylo nepříjemné, ji to čím dál víc dráždilo. Vždyť Vladimír se o sebe postarat uměl. Když ji kdysi dobýval, zvládal všechno sám. Teď, když byli manželé, pro ni neudělal vůbec nic. Všechno zůstávalo na ní. Neustále připravená. Neustále ve střehu. V režimu „okamžitě k dispozici“.
Kdysi se na ni díval s obdivem, jako by byla zázrak, a byl šťastný, že si vybrala právě jeho. Teď ji vnímal spíš jako domácí spotřebič: manželka znamená uklidit, vyprat, navařit, mlčet a plnit další povinnosti podle seznamu.
— Renatko, udělej ještě jeden čaj! — zaznělo znovu.
Tentokrát se ale Renata postavila na odpor.
— Vladimíre, pochop to, jsem vyčerpaná!
Teprve tehdy se odtrhl od monitoru a skutečně se na ni podíval.
— Vyčerpaná? Prosím tě z čeho? Vždyť jsi nic zvláštního nedělala, — ušklíbl se.
Renatě se sevřel hrudník vztekem.
— Jak že nic? Byla jsem v práci, vařila jsem, uklízela, mluvila s tvojí mámou, poslouchala tebe. To je podle tebe nic?
Vladimír protočil oči.
— Renata, nezačínej…
…………
Druhý den v poledne se Renata sešla s kamarádkou. Nikola Navrátilová byla jako obvykle naladěná optimisticky, vtipkovala a rozdávala úsměvy. Renata však působila zamračeně a unaveně.
— Niki, počkej s řečmi o dovolené. Já mám problém. Už s Vladimírem nedokážu žít, — vyhrkla.
— No teda, — Nikola se na ni podívala nedůvěřivě. — Co se stalo? Vždyť jste manželé sotva pár let.
— Právě. Jen pár let, — přikývla Renata. — A mám pocit, že mě snad nikdy nemiloval. Jen potřeboval někoho, kdo mu bude sloužit.
— Ale prosím tě. Jaká služka? Kdyby chtěl, najme si ji. Vždyť na to má peníze, — zavrtěla hlavou Nikola.
— Jenže služce by musel platit. Já jsem zadarmo. A ještě nosím výplatu domů. Taková ideální kombinace — sama se zaplatím.
Renata se pak dlouze svěřovala se svým manželským životem. Nikola ji pozorně poslouchala, místy přikyvovala a občas pronesla soucitné „hm“.
— Víš, rozumím ti víc, než si myslíš, — řekla nakonec tiše. — Ten můj taky nemá zrovna ve zvyku myslet na to, kdy já si potřebuju odpočinout…