Nikola se pousmála a lehce pokrčila rameny.
— Asi mají všichni stejný program nahraný v hlavě. Nějaký univerzální mužský software, — prohodila s ironickým úsměvem. — Třeba včera. Od rána na nohou. Úklid, děti, vaření, běhání kolem všeho možného. Večer si konečně sednu, otevřu knížku a chci mít aspoň půl hodiny klidu. A on se ke mně nakloní a s nadšením pronese: „Pojď, půjdeme se projít! Čerstvý vzduch, krásné počasí!“ Umíš si to představit?
— A co bylo dál? — zeptala se Renata zvědavě. — Šla jsi?
— Ani náhodou, — zavrtěla Nikola hlavou. — Byla jsem vyčerpaná. Řekla jsem mu narovinu, že nemám energii a nikam se mi nechce. A on na to: „Právě proto bys měla jít, pohyb tě nabije!“ Tak mu povídám: „Tak jdi sám.“ A on klidně odpoví: „To můžu. Ale bez tebe nechci.“
Renata se usmála, skoro až dojatě.
— Vždyť to zní hezky. Možná je prostě romantik. Chce být se svou ženou, tedy s tebou.
Nikola se na ni podívala tak, jako by právě slyšela něco neuvěřitelně naivního.
— Ty jsi vážně dobrá duše. Jaký romantik? Tohle přece vůbec není o procházce. Je to o pocitu viny. On přesně ví, že odmítnu. Ví, že sotva stojím na nohou. Ale stejně to navrhne, aby mi pak mohl vyčíst: „Ty pořád jen sedíš a nic se ti nechce.“ A já si pak připadám jako neschopná manželka, co kazí atmosféru.
Renata ztichla. Hlavou se jí honily myšlenky. Každá z nich si evidentně vykládá podobné situace úplně jinak. Možná to, co Nikola vnímá jako manipulaci, by někdo jiný viděl jako snahu o blízkost. A možná… možná by se i její vztah s Vladimírem dal nahlížet z více úhlů. Ta představa jí nedala pokoj.
— Renčo? Renata! — ozval se Nikolin hlas naléhavěji a kamarádka jí lehce zatřásla rukou.
— Promiň, zamyslela jsem se. Poslouchám, — odpověděla Renata a zadívala se na ni soustředěně.
— Napadla mě jedna věc, — pokračovala Nikola. — Co kdybyste si s Vladimírem vyšli na rande? Opravdové rande. Jako byste se vůbec neznali. Jako byste se právě seznámili. To by mohlo být docela zábavné, nemyslíš? Myslím, že by vám to mohlo připomenout, proč jste spolu.
Renata se rozesmála. Na první poslech jí to přišlo trochu bláznivé. Ale čím déle o tom přemýšlela, tím víc cítila, že ten nápad má něco do sebe. Začít znovu, aspoň na chvíli.
— Víš co? Proč ne, — přikývla nakonec. — Za zkoušku nic nedám. Horší už to být nemůže.
Podívala se na Nikolu s vděčností.
— Díky. To je vlastně docela dobrý nápad.
Renata vybrala malé, útulné bistro s tlumeným světlem a nápaditým interiérem. Dorazila dřív, posadila se ke stolku u okna, uhladila si vlasy a zhluboka se nadechla.
Dnes večer není manželka. Dnes je neznámá žena, která jde na schůzku s mužem, kterého zná jen z krátkého psaní. Pár zpráv, pár dnů lehkého flirtu a teď osobní setkání.
Když se objevil Vladimír, usmála se na něj a pozorovala ho s novým, zkoumavým pohledem, jako by ho viděla poprvé.
— Ahoj, — oslovila ho, když přišel ke stolu. — Ty budeš Vladimír?
Zarazil se a rozhlédl kolem sebe, jako by si nebyl jistý, jestli si z něj nedělá legraci. Přitom ho přece předem upozornila, že dnes hrají hru na první schůzku.
— No… ano. A ty jsi Renata? — zeptal se váhavě.
— Přesně tak, — přikývla. — Děkuju, že jsi přišel.
Posadil se a přejel očima po místnosti.
— Hezké místo. Upřímně jsem si myslel, že s tím rande žertuješ.
— Nežertovala jsem, — odpověděla klidně.
Nervózně se pousmál.
— Dobře tedy. Zahrajeme si to.
Prohlédli si jídelní lístek, objednali si a nastalo ticho. Renata čekala, že se bude ptát, že se o ni bude zajímat. Jenže Vladimír mlčel, jako by vyčkával. A v tu chvíli si uvědomila něco důležitého — i na jejich úplně prvním rande byl stejně mlčenlivý. Tehdy jí to nevadilo, měla dobrou náladu a mluvila za oba. Zdá se, že se nic nezměnilo.
— Víš, mám radost, že tě konečně vidím. Psát si je fajn, ale setkat se osobně je přece jen úplně jiné, — řekla s úsměvem.
— Hm… — přikývl Vladimír tiše a zadíval se na ni, jako by teprve hledal slova, která by měl říct dál.