— Jaký jsi měl den? — zeptala se Renata, když pochopila, že pokud nezačne ona, rozhovor se nikam neposune.
— V pohodě, — odvětil Vladimír krátce, bez dalšího vysvětlení.
V tu chvíli jí došlo, že tohle setkání nebude jednoduché. Seděl naproti ní její manžel, ale působil, jako by byl uzavřený za neviditelnou zdí. A najednou si s nepříjemnou jasností uvědomila, že takový byl vždycky. Jen ona se ho celé roky snažila rozmluvit, přimět ho otevřít se, proniknout pod tu chladnou, odtažitou slupku, protože věřila, že někde uvnitř je jiný — skutečný Vladimír.
— Psával jsi mi, že děláš práci, která tě vlastně nebaví. Čím bys chtěl být, kdybys mohl? — zeptala se opatrně. Nikdy jí to takhle přímo neřekl, ale Renata si všímala, s jakou nechutí každé ráno odchází. Pokusy o rozhovor dřív vždycky odbyl mávnutím ruky. Teď si říkala, že možná odpoví — přece jen to mělo být „první rande“, chvíle, kdy se lidé snaží ukázat v lepším světle.
— Moje práce je normální, — pokrčil rameny. — Kdysi, ještě na střední, jsem chtěl navrhovat auta. Ale… nějak to nedopadlo.
— Opravdu? A proč?
— Nešel jsem na vysokou, špatně jsem se učil. Táta mě pak protlačil do firmy, kde sám dělal. Tak jsem se postupně dostal k IT. Vydělávám slušně. Jasně, mohlo by to být víc, ale to by znamenalo se snažit. A stejně není jisté, že by to k něčemu vedlo. Takhle mám klid. Stabilita je přece v životě to nejdůležitější.
Renata přikývla. Pozorně poslouchala muže, se kterým sdílela domácnost už dva roky — a přesto měla pocit, že ho vlastně skoro nezná.
— A co děláš ve volném čase? — navázala.
— Kouknu na seriál. Občas si zahraju něco na počítači. O víkendu zajdu s klukama do baru.
— Čteš knihy?
— No… občas. Jako dítě jo. Teď už na to nějak není prostor.
— A co tě tehdy bavilo číst?
— Různé věci.
— A filmy? Jaké máš rád? — nevzdávala se Renata.
— Akční. Komedie. Hlavně aby se u toho nemuselo přemýšlet.
— A dramata?
— To je depka. Po práci si chci odpočinout, ne se trápit cizími problémy.
— Co jsi viděl naposledy? Film nebo seriál? — snažila se zachytit jakéhokoli tématu, které by je mohlo spojit.
Vladimír se odmlčel a zamyšleně se díval stranou, jako by v paměti lovil zapomenutý název.
— To je jedno, — řekl nakonec. — Stejně to mám jen jako kulisu.
— A kam bys chtěl jet? Nějaká země, která tě láká? — zkusila to znovu.
— Nikam. Mně je dobře tady.
Pak přinesli jídlo a konverzace se na chvíli úplně rozpadla.
Renata byla zmatená. Cestování vždycky milovala — a Vladimír kdysi tvrdil, že taky. Jenže ve skutečnosti trávili většinu času doma. Toužila chodit na výstavy, do divadel, poznávat nové věci, zatímco on pokaždé našel důvod, proč zůstat na gauči. A teď, aniž by si to uvědomoval, jí vlastně přiznal, že je typický domácí člověk, který chce žít klidně a bez přemýšlení.
— Co je pro tebe v životě nejdůležitější? — zeptala se tiše.
— Asi rodina. Aby bylo všechno stabilní. Doma čisto, uklizeno, jídlo hotové… a manželka… — zarazil se.
— Jaká manželka? Jaká by měla být?
— Starostlivá. Aby mě podporovala, starala se o domácnost, chodila do práce a nezatěžovala mě svými problémy.
— A ty? — podívala se na něj Renata zkoumavě. — Když bude pracovat i vést domácnost, neměl bys jí pomáhat?
— Jsou ženské práce a jsou mužské práce. Hotovo. Ona má tu svou část.
Renata měla na jazyku jedovatou poznámku o skříni, která dodnes stojí nesložená, o klimatizaci, kterou jí zakázal koupit, protože ji prý vybere sám. A co teprve pračka — rozbitá celé týdny, bez opravy, bez dovolení zavolat servis. A ten krám… jak se to jen jmenovalo? Co si to vlastně nedávno pořídil?