A pak si vzpomněla ještě na jednu věc.
Hrazda. Ano, ta hrazda. Tu sice zvládl složit, ale už skoro rok ležela opřená o zeď a nikdy se nedostala tam, kam patřila — na zeď.
Tak kde vlastně končí jeho „chlapské povinnosti“?
Ta otázka jí projela hlavou ostře, ale nahlas ji nevyslovila. Mlčela.
Dívala se na něj. Na muže, se kterým sdílela postel, jídla i byt. A najednou jí došlo něco překvapivě jasného: kdyby ho potkala dnes poprvé, bylo by to rande jediné. Úplně první a zároveň poslední.
Ne proto, že by byl špatný člověk. To vůbec ne. Jen prostě nebyl tím, koho by si zvolila. Nezajímal se o život jako takový, nehledal smysl ani hloubku, neměl potřebu se posouvat. Jeho ideálem byl klid bez napětí a blízkost bez konfliktů. A to samo o sobě nebylo ani dobré, ani špatné. Jen to nebylo její.
„Jak jsem se mohla s někým takovým sblížit?“ prolétlo jí hlavou.
— A co ty? — ozval se najednou Vladimír Čermák. — Žiješ vlastně tak, jak chceš? Děláš věci podle sebe?
— Já? — Renata Vaceková se pousmála. — Ne, — zavrtěla hlavou. — Zatím ne.
Otočila se k oknu. Venku právě procházela dvojice, drželi se za ruce a smáli se, jako by svět kolem neexistoval.
V tu chvíli si uvědomila, že pokud chce něco změnit, musí začít hned. Jinak se může snadno stát, že prožije celý život podle cizího scénáře, ne podle svého.
— Díky, že jsi mi to řekl, — pronesla tiše. — Bylo to zajímavé.
Usmál se.
— Jo, ta hra byla docela fajn. Můžeme si to občas zopakovat.
Přikývla a v duchu si položila otázku, jestli přece jen ještě není všechno ztracené.
—
O pár měsíců později seděla Renata znovu s Nikolou Navrátilovou. Tentokrát v jejich oblíbené kavárně, kde to vonělo kávou a skořicí.
— Nějak jsme se dlouho neviděly, — poznamenala Nikola a upila cappuccino. — Tak povídej. Jak dopadlo to vaše „rande s cizincem“? Oživilo to vztah?
Renata se usmála a zavrtěla hlavou.
— Ne. Došlo mi, že jsem vlastně žila v iluzi. Namluvila jsem si, že Vladimír je jiný, než jaký opravdu je, a pak jsem se na něj zbytečně zlobila. A to bylo celé.
— A dál?
— Rozvádíme se.
Nikola přikývla, jako by to čekala.
— Já taky, — řekla klidně a usmála se.
Renata na ni překvapeně pohlédla.
— Vážně? Já měla pocit, že ty a Marek Planý… že vám to funguje.
— Fungovalo. Stejně jako vám. Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že mě pořád tahal ven, když jsem chtěla být doma?
Renata přikývla.
— Jednou jsem mu řekla, že teda půjdeme. A víš, co mi na to odpověděl?
Nikola se rozesmála, ale v očích jí zůstala stopa hořkosti.
— Že si dělal legraci. Přitom jsem přesně věděla, že nikam jít nechce. Tehdy jsem ti říkala správně, že mě chce jen zatlačit do pocitu viny.
— No… nevím.
— Co je na tom k nevědění? Ale to je jedno. Nedávno jsme byli u jeho mámy a ta nám ukazovala novou stěrku na podlahu, takovou tu moderní, co se nemusí ždímat rukama. A Marek si odfrkl a prohlásil, že jeho žena — tedy já — takovou věc nepotřebuje, protože bych prý při mytí ztloustla. Řekni mi, co má člověk v hlavě? — Renata se na kamarádku dívala a poprvé ji viděla opravdu smutnou. Pak se Nikola nadechla, jako by sebrala síly, a její výraz se znovu rozzářil. — Dost bylo smutku. Jsme mladé, hezké a hlavně jsme pochopily, že vedle nás stáli ti nepraví muži. Teď máme šanci my. A vlastně i oni.
— A nebojíš se, že ty pravé nikdy nepotkáme? — zeptala se Renata.
— Bojím, — odpověděla Nikola upřímně. — Ale ještě víc se bojím, že se v padesáti probudím a dojde mi, že jsem nežila svůj život. A ty?
Renata se usmála.
— Taky mám strach. Ale když muž nechce hledat kompromis, vybírám si sebe, ne jeho.
— Tak na budoucnost? — zvedla Nikola šálek.
— Na budoucnost. A ať má každá z nás život přesně takový, jaký si vysnila.
Cinkly o sebe porcelánové hrnky a obě ženy se usmály.