Mýlila se však znovu.
Nejtěžší z celé té situace nebyla ani bolest, ani omezení pohybu, ale nutnost smířit se s vlastní bezmocí. Ladislava Veselýová, zvyklá být neustále v pohybu a všechno zvládat sama, snášela jen s velkým sebezapřením fakt, že je odkázaná na péči druhých. Jenže jak to mělo jít jinak? Stát na jedné noze, opírat se o dvě berle a přitom si připravit obyčejnou kávu byl téměř nadlidský úkol. O složitějších věcech nemělo smysl ani uvažovat.
První dny kolem ní manžel s dětmi kroužili a každou chvíli se ptali, zda něco nepotřebuje. Po dvou týdnech se ty otázky vytratily. Ne že by ji nechali napospas osudu – vařili, chystali jí všechno potřebné po ruce, než odešli do práce, a snažili se fungovat, jak nejlépe uměli. Zvládli se postarat i o chalupu, vypěstovali úrodu a nenechali zahradu zarůst plevelem. Jenže všechno dělali s vypětím sil, s neochotou a rostoucí podrážděností, která visela ve vzduchu. Po měsíci to manžel nevydržel a vyjel na ni:
„Nemyslíš, že už bys mohla přestat pořád sedět? Zlomenina kotníku, to přece nic není. Lidi po šesti týdnech normálně běhají.“
„Lékař mi říkal, že…,“ zkoušela se bránit Ladislava Veselýová.
„Doktoři toho nakecají! Já měl zlomeninu a s berlemi jsem lezl přes plot.“
„A kolik ti tehdy bylo?“ zeptala se ostře.
„Šestnáct. No a?“
„Mně bude za chvíli šedesát. Ten rozdíl snad cítíš,“ odsekla uraženě, protože takové výpady ji hluboce zraňovaly.
Jenže manžel nepolevoval. Během následujících dvou měsíců ji svými poznámkami a tlakem vyčerpal natolik, že ho sotva snesla na očích.
Nakonec si při pohledu na chování nejbližších udělala hořký závěr: dokud je člověk zdravý, všichni ho potřebují. Jakmile onemocní, zájem se vytrácí.
Podobně to dopadlo i s přáteli. Navštívily ji jen dvě kamarádky, zatímco ostatní se postupně vytratili, jako by na nemocného člověka najednou neměli čas.