— „Mám pocit, že přede mnou máma něco skrývá,“ svěřila se Klára Benešová svému muži hned po svatbě. „A navíc… vůbec se nepodobám tátovi. Nemá mě rád. A já k němu taky nedokážu nic cítit.“
Nebyla to póza ani přehánění. Klára si s tím neuměla poradit už od dětství. Dobroslava Červeného znala odjakživa, vyrůstala s ním pod jednou střechou, a přesto mezi nimi nikdy nevzniklo skutečné pouto. Přitom objektivně vzato nebyl špatným otcem. Každé léto jezdili s mámou na dovolenou, snažil se zajistit rodině vše potřebné. Kláru brával do své sportovní školy – pracoval jako trenér vzpírání – a dceru přihlásil na gymnastiku. Podle něj ideální kombinace: pohyb, disciplína, zdraví, elegance. Jenže nikdo se Kláry nezeptal, zda o něco takového vůbec stojí. Nestála. A netajila se tím. Dokonce i trenérka Helena Malýová to řekla nahlas.
„Svaly má ztuhlé, vůbec se neprotahují. Dobroslave, ne každý má pro gymnastiku dispozice. Klára má s ohebností problém. Dejte ji třeba na volejbal, když už tolik trváte na sportu.“
„Právě proto se musí protahovat,“ odbyl ji Dobroslav. „Překážky posilují. Nechci z ní šampionku, jde mi o režim a zdraví. A kdyby se náhodou někde umístila, tím líp.“
Tak Klára roky snášela bolest, únavu i pocit marnosti. Každý trénink byl malým utrpením, které ji jen utvrzovalo v přesvědčení, že selhává. Otcova spokojenost kontrastovala s jejími slzami. Proč ho její trápení nechávalo chladným, to nikdy nepochopila.
Když později dokončila střední školu – gymnastiku opustila o pár let dřív, doslova z ní utekla – čekal další konflikt. Výběr vysoké školy otce rozzuřil.
„Filozofická fakulta? A to má být co? Čím se z tebe má stát?“
„Dobroslave, klid,“ vložila se do toho matka, Alena Vaněková. „Ne čím, ale kým.“ Pak ale dodala: „I když… musím říct, že trochu chápu tvé obavy. Jaká je to vlastně profese?“
Zastávala se Kláry jen občas. A i tehdy nakonec vždycky stála spíš při manželovi než při dceři.
„Kým se staneš jedině tehdy, když to má nějaký užitek,“ trval na svém otec. „Tohle je takové… ani ryba, ani rak. Budeš sedět v knihovně?“
„Tak budu. A co má být?“ vyhrkla Klára.
Proč jen necítila s tím člověkem žádnou blízkost? Proč měla pocit, že do té rodiny vlastně nepatří?
Paradoxně právě v knihovně, kde po absolutoriu filologie skutečně nastoupila, potkala svého budoucího manžela. V té době už byly vztahy s otcem na bodu mrazu. Dobroslav se netajil pohrdáním – vadila mu její nesportovní povaha i „nesmyslné“ povolání. Ani doma už nebyla atmosféra dobrá. S Alenou si přestali rozumět a on dával otevřeně najevo, že je životem zklamaný.
Klára mezitím dospěla a často se zkoumala v zrcadle. Pak vytahovala staré fotografie rodičů z mládí. Nepodobala se ani jednomu. Oba byli světlovlasí, typicky čeští: matka šedé oči, otec modré. Ona měla tmavé vlasy, hnědé oči a výrazný nos s lehkým hrbolkem, skoro kavkazského typu. Rysy rodičů byly jemné, slovanské. Něco tu nesedělo.
„Mami… nejsem adoptovaná?“ zeptala se jednou bez obalu.
„Zbláznila ses?“ vyděsila se Alena. „Samozřejmě že ne! Zeptej se tety, jaký to byl porod. Málem jsem to nepřežila.“
„Proč?“
„Trvalo to dlouho. A byla jsi velké miminko.“
„Jenže táta mě nemá rád…“
„On je poslední dobou nějaký pomatený,“ povzdechla si matka. „Jako by neměl rád nikoho, kromě své práce. Klárko, nic si nenamlouvej. Já tě miluju. Za oba.“
Po tom rozhovoru už Klára žádné otázky nepokládala. Brzy nato poznala Libora Míku – tichého, slušného muže, který si dlouho chodil do knihovny jen pro knížky a na víc se neodvažoval. Ostýchavě se usmíval, sbíral odvahu, až ji jednoho dne konečně pozval na schůzku, čímž se v jejím životě začala otevírat zcela nová kapitola.