„Ano… jasně…“
„Kdyby se cokoliv dělo, hned mi zavolej.“
Helena Malýová dlouhá léta mobil neměla. Klára jí ho ale v roce 2005 nakonec koupila a doslova jí ho vnutila, jen aby s ní byla neustále ve spojení. Od té doby uplynuly tři roky. Teď už přece musí volat, říkala si Klára s jistotou. Kam by se matka poděla? Dobroslav Červený odešel, zůstala sama.
Jenže telefon zazvonil jen výjimečně. Helena se překvapivě rozhodla, že se nebude utápět v bolesti po rozvodu. Alena Vaněková začala chodit na jógu. A ještě někam. A pak zas jinam. Hodně se procházela, zaplnila si dny aktivitami a proměnila se v činorodou důchodkyni, což Kláru těšilo. Zdálo se, že je všechno v pořádku. Tedy… skoro všechno. Problém byl v tom, že Klára si znovu přečetla ten list vytržený z alba. Tentokrát velmi pečlivě. Slovo po slově, písmeno po písmenu.
„Zůstaly jsme s Klárou samy. Aram už tu není…“ stálo tam. Následovalo ještě pár vět, ale k těm se Klára nedostala. To hlavní už viděla. To, co v hloubi duše dávno tušila. V tu chvíli se jí srdce prudce sevřelo a vyletělo až do krku.
Bez váhání se vypravila za tetou Lenkou Mlynářovou.
Lenka zrovna vařila tlačenku a Kláru okamžitě posadila ke stolu s miskou česneku. Byla to žena rázná, pořád v pohybu, a nečinnost nesnášela. Klára se do loupání pustila bez řečí. Když jí pak teta vzala z ruky hromádku bílých stroužků, Klára se náhle zeptala:
„Teto… jmenoval se můj otec Aram?“
Lenka se sesunula na stoličku, jako by jí někdo podrazil nohy.
„Ona ti to přece jen řekla?“ vydechla vyděšeně.
„Neřekla. Ale ty ano. A já se toho teď nepustím.“
„Ach jo…“
„Žádné ‚ach jo‘! Prosím tě, Leni. Nekřič, jen mi řekni pravdu. Dobře? Aram… to bylo jméno? Nebo přezdívka?“
„Jmenoval se Aram Kharitonov. Z poloviny Armén, po otci. Zemřel, když ti bylo půl roku. Byl vážně nemocný. Tvoje máma věděla, kam to směřuje. Jenže na dítě čekala dlouho. Ty ses jí narodila pozdě, až ve dvaatřiceti. Porodila tě, ale Aram si tě užil jen chviličku. Strašně krátce.“
„Jak… jak to?“ Klára se rozplakala. „Vždyť jsem se jí na tátu ptala celé roky…“
„Ani teď by ti to nepřiznala. Krátce nato se provdala za Dobroslava. Trápila se, ale vzala si ho. Znal ji už dřív, z doby, kdy byl na praxi na jejich škole a zamiloval se do mladé učitelky. Nevadilo mu, že je vdaná. Stejně jí nosil květiny, posílal přáníčka.“
„A Aram? Nevadilo mu to?“
„Nebyl žárlivý. Spíš se tomu smál. Milovali se. Opravdu hluboce. Takovou lásku jsem už nikdy neviděla.“
„Tak proč si vzala Dobroslava? A tak rychle?“
„Chtěla, abys měla otce. Kvůli tobě.“
„Nevím… Teď se kvůli němu hroutí.“
„Ale kdepak. Spíš se bála ztratit jistoty. A zůstat sama. Teď už ale žije úplně jinak. Má plno aktivit a na Dobroslava dávno zapomněla.“
„A Leni… kde on… kde leží?“
„Počkej, dám tlačenku chladit, poprosím Víta Fialu, ať na ni dohlédne, a zajedeme tam spolu.“
Vyrazily na hřbitov na okraji města. Teta kráčela jistě a zamířila rovnou k jednomu hrobu, jako by sem chodila často.
„Tady. Aram Kharitonov. Prosím tě, mamince to neříkej.“
„Neřeknu. Ať si žije ve svém pískovém zámku. Ale… je tu tak čisto. Upraveno. Měl ještě někoho? Děti?“
„Neměl nikoho. Už když se s tvojí mámou poznali. Vyrůstal v dětském domově. O hrob se stará tvoje máma. Já občas pomůžu.“
„Celou tu dobu?“
„Samozřejmě.“
Klára konečně sebrala odvahu. Zvedla oči od pečlivě udržovaného místa k náhrobku a pak k portrétu v oválném rámečku. Zalapala po dechu. Byla mu neuvěřitelně podobná. Jako by se dívala do zrcadla minulosti. Slzy jí stekly po tvářích. Přistoupila blíž, položila dlaň na studený mramor a rozplakala se naplno.
„Ahoj, tati,“ zašeptala. „To jsem já. Už jsem dospělá.“
Za ní se tiše ozvalo Lenčino vzlykání…