Na schůzce si okamžitě porozuměli. Rozhovor plynul lehce, bez křeče, a bylo znát, že si jeden druhého skutečně zaujal. Čas ubíhal rychle a brzy se z nenápadného seznámení stal pevný vztah. Přesně po roce se Klára Benešová rozhodla, že si Libora Míku vezme. Svatba proběhla klidně, bez dramat a velkých výstřelků. Dorazil dokonce i její otec Dobroslav Červený, ovšem jen na chvíli – omluvil se neodkladnou osobní tréninkovou povinností a brzy zmizel.
Krátce po svatebním dni si Klára uvědomila, že už dál nechce mlčet. Seděla s čerstvým manželem a oznámila mu, že existuje něco, o čem by měl vědět. Něco, co ji provází od dětství.
Libor se totiž při bližším poznání ukázal jako mnohem víc než jen tichý a zdrženlivý muž. Měl bystrý rozum, smysl pro humor a zvláštní lehkost, díky níž se s ním dalo mluvit o čemkoli. Pracoval v oblasti informačních technologií, což na konci devadesátých let rozhodně nebyla běžná profese. Dnes je podobná práce skoro na každém kroku, ale tehdy šlo spíš o výjimku. Peníze sice nebyly závratné, přesto Libor svou práci miloval a bral ji jako výzvu.
Když Klára začala mluvit o tajemství a o svém otci, pobaveně si odfrkl a s úsměvem poznamenal:
„Lásko, o tajemstvích se obvykle mluví ještě před svatbou.“
Rozesmála se. Řekl to tak lehkovážně, že napětí okamžitě povolilo. Bylo jasné, že nuda v manželství jí nehrozí.
„Libore, já to myslím vážně,“ zarazila ho.
„Dobře, tak pojďme vážně,“ zvážněl. „Mluvila jsi o tom s rodiči?“
„Jen s mámou,“ odpověděla.
„A co ti řekla? Má i ona nějaké tajemství? Ty si myslíš, že Dobroslav není tvůj skutečný otec, že?“
Klára zaváhala. „Nejdřív jsem podezírala i mámu. Vždyť se jim vůbec nepodobám. Ani jednomu. Jenže ona mě miluje, to cítím. Když mě obejme, je tam něco… opravdového. Pocit, že k sobě patříme. S tátou to ale bylo odjakživa jiné. Napjaté. Celé dětství mě trápil.“
Libor zalapal po dechu a vytřeštil oči. „Trápil? Jak jako trápil?“
Nikde necestovali na svatební cestu. Zůstali doma, v Liborově bytě, který zdědil po prarodičích. Jedli zbytky svatebního dortu, pili kávu a povídali si. A právě tam Klára otevřela svou dávnou bolest.
„Nutil mě ke gymnastice,“ vysvětlovala. „Jenže já jsem byla strašně nepohyblivá. Všechno bolelo, každý trénink byl utrpení. Ale pro něj to bylo správně – hlavně že dítě sportuje. On sám žil sportem celý život. Lidi, co nesportují a třeba si dají skleničku, i kdyby jen o svátcích, pro něj ani nebyli lidi. Filologové? Také ne. Někdy jsem měla pocit, že podle něj není nikdo dost dobrý. Jen on sám. Jako by se považoval za nadčlověka.“
„Takže tvoje máma tvrdí, že je to tvůj pravý otec?“
„Tvrdí. Ale já mám pořád pocit, že něco nesedí.“
Libor ji vzal za ruku. „Kláro, možná by sis tím neměla tolik lámat hlavu. Jsme manželé. Máme vlastní rodinu.“
O rok později se jim narodil syn Radovan Bureš. Jméno dostal po Liborově otci. Klára si ale ani tehdy nedokázala ty myšlenky úplně zahnat. Neustále se vracela k tomu, jak je jiná než její rodiče. Libor byl třeba výrazně podobný své matce. Ona sama si byla jistá, že se podobá někomu jinému. Svému skutečnému otci. A z toho vyplývala jediná otázka, která ji děsila – mohla jí být matka nevěrná?
Jenže Helena Malýová byla po celý Klářin život zosobněním slušnosti a oddanosti. Chodila jen do práce a domů, nikam se netoulala. Učila fyziku na škole. Když se Klára hlásila na vysokou, ani tehdy nebyla matka nadšená – doufala, že dcera zvolí technický nebo přírodovědný obor. A jako vždy stála na straně manžela. Nikdy Kláru neurážela, ale otce podporovala ve všem. Když řekl, že sport je nutnost, platilo to. Když tvrdil, že kamarádka Klaudie Váleková má špatný vliv, přijala to. Otec měl vždy pravdu. Klára tomu nerozuměla, ale tak to bylo.
Oddaná. Věrná. Celý život hleděla na Dobroslava s obdivem. Mohla by ho podvést? Klára tomu odmítala uvěřit. A přesto… nebyl ten pohled spíš provinilý než zamilovaný?
Radovan byl navíc celý po Kláře. Tmavé vlasy, hnědé oči, výrazný nos. Ne, něco tu nesedělo. A Dobroslav s Klárou přerušil kontakt úplně. Už dřív se cítila odstrčená, ale teď byl pro ni naprostým cizincem. Ani narození vnuka s tím nic neudělalo. Nezajímal se. Jako by neexistoval. Mohl být opravdu jejím otcem?
Když bylo Radovanovi devět let, vtrhla k nim bez ohlášení Klářina matka Alena Vaněková, celá rozrušená, na pokraji šílenství…