Byl už pozdní večer. Klára právě zavřela dveře dětského pokoje poté, co Radovan konečně usnul, když se ozvalo zběsilé zvonění, jako by hořelo. Libor vyskočil z gauče a bez váhání otevřel.
„Paní Aleno? Proboha, co se stalo?“ vydechl.
Ve dveřích stála Alena Vaněková, kabát měla ledabyle přehozený přes domácí župan, vlasy rozcuchané a oči vytřeštěné strachem. Vypadala, jako by utekla z nějaké noční můry.
„Je Klára doma?“ vypravila ze sebe.
„Je. Pojďte dál. Někdo… někdo umřel?“ zeptal se opatrně.
Alena nejdřív přikývla, hned nato však hlavou prudce zavrtěla. Odvedli ji do kuchyně a Klára postavila na stůl hrnek s horkým čajem. Teprve když se trochu zahřála, matce se zlomil hlas a rozplakala se.
„Pššt… potichu,“ šeptala Klára. „Radovan spí, ráno jde do školy. Co se děje, mami?“
„On… on mě opustil,“ vzlykala Alena. „Našel si jinou. O dvacet let mladší. A mě nechal samotnou.“
„Táta odešel?“ zeptala se Klára nevěřícně.
„Neodešel úplně,“ popotáhla Alena. „Řekl, že budeme měnit byt. Ale jinak… ano. Všechno to tak dopadlo. Tolik let spolu… a teď? Co budu dělat sama?“
Znovu se rozbrečela.
„Mami,“ ozvala se Klára tiše, „řekni mi… je táta opravdu můj skutečný otec?“
Alena si utřela oči papírovým kapesníkem a zareagovala téměř dotčeně: „Samozřejmě že je! Co tě to napadá? Jsi naše vlastní, milovaná dcera. Jen vy dva jste oba strašně tvrdohlaví. Nikdo z vás nechce ustoupit.“
„On tě ale opustil,“ zvýšila Klára hlas. „A ty se ho ještě zastáváš?“
„A co se mnou bude?“ lomila rukama Alena. „Komu já teď budu k něčemu?“
„A proč chce vlastně byt měnit?“ vmísil se do hovoru Libor. „Jak to má právně ošetřené?“
„Když jsme se brali, oba jsme prodali své byty a koupili společný,“ vysvětlovala Alena. „Má na to nárok. Jenže… co já bez manžela?“
„No tak, mami,“ povzdechla si Klára tvrději, než sama čekala. „Když spadne kámen ze srdce, uleví se i hřbetu.“
Upřímně řečeno, necítila k matce takový soucit, jaký by se možná slušel. Vždyť něco skrývala. Nějaké rodinné tajemství, o kterém všichni věděli, jen ona ne. Matka, otec i tetka z maminčiny strany mlčeli. Klára se navíc od dětství učila, že starší se nemají bombardovat otázkami – mají se ctít, milovat a podporovat.
Rozvod proběhl rychle. Byt se prodal. Alena si pořídila malou garsonku na okraji města. Klára jí pomáhala se stěhováním, tahala krabice, třídila věci. Matčin žal byl opravdový, hluboký. Přesto měla Klára pocit, že Alena netruchlí po konkrétním muži, ale po samotné skutečnosti, že zůstala sama. Bylo jí přes šedesát. Dcera měla vlastní rodinu, sestra spokojené manželství. A ona? Najednou prázdno. Co teď?
Při vybalování narazila Klára na staré album. Uvnitř byly fotografie miminka. Chlapečka… nebo holčičky? Ty snímky nikdy předtím neviděla. Proč?
Alena zrovna cosi chystala v kuchyni. Klára už chtěla zavolat: „Mami, jsem to na těch fotkách já?“ Jenže slova se jí zasekla v krku. Otočila stránku a vypadl z ní zažloutlý papírek s ručním zápisem. Matčiným písmem. Rozhlédla se, jestli ji někdo nesleduje. Text byl kostrbatý, těžko čitelný.
Na té stránce byly snímky téhož dítěte, jen o něco staršího. Klára se zadívala pozorněji. Ten obličej… připomínal Radovana v jeho raných letech. Stejný výrazný nos, tmavé rysy. Ne, to přece byla ona. A tehdy udělala něco, co by od sebe nikdy nečekala. Papírek vytáhla, složila a nenápadně zasunula do kapsy. Album zavřela a zastrčila co nejhlouběji na horní polici, přehradila ho dalšími alby a starými kuchařkami. Vše bylo z jiného času, ze sedmdesátých let – zkontrolovala letopočet v jedné knize. Byly stejně staré jako ona sama.
Alena působila sklesle, unaveně. Klára už nevěděla, jak jí ještě ulevit. Vždyť kvůli ní zanedbávala vlastní rodinu.
„Chceš, abych ti přivezla Radovana? Třeba na prázdniny?“ navrhla.
„Zatím aspoň na víkendy,“ odpověděla matka slabě. „Klárko… je mi nějak zle. Jako bych měla každou chvíli umřít.“
„Mami,“ usmála se Klára nuceně, „na rozvod ještě nikdo neumřel. To se spraví. Uvidíš.“
„No jo…“