„Jestli jste byt přepsali na jméno tvého syna, tak si s ním taky vyřiďte trvalé bydliště,“ oznámila rodičům Viktorie Šimonová chladně. „Já vás k sobě nastěhovat odmítám.“
„Ty ses úplně zbláznila, Kateřino Vaněková?“ ozval se z telefonu matčin hlas, napjatý jako struna těsně před prasknutím. „Takže už jsme pro tebe cizí lidé?“
Kateřina si na okamžik odtáhla mobil od ucha, jako by si potřebovala ověřit, že slyšela správně. Za oknem se táhl protivný podzimní déšť, vítr honil po dvoře mokré listí a v bytě se vůně ranní kávy mísila s vlhkem, které proudilo dovnitř pootevřeným oknem.
„Mami, jen říkám, že vás teď opravdu přijmout nemůžeme,“ odpověděla klidněji, než se cítila. „Probíhá rekonstrukce, všude je nepořádek, krabice, nářadí. A upřímně… pořád nechápu, proč se vlastně chcete stěhovat.“
„Myslíš si snad, že nás baví tahat se z jednoho podnájmu do druhého?“ skočila jí matka do řeči. „S tátou žijeme pomalu na kufrech. Slíbili nám, že dům bude hotový do léta, a teď tvrdí, že až příští rok. Takže jestli v tobě zbylo aspoň trochu svědomí, dcero, tak nás na pár měsíců vezmeš k sobě.“
Kateřina mlčela. V hrudi cítila nepříjemný tlak. Spojení „na pár měsíců“ v mateřském podání vždycky znamenalo jediné: dokud nás někdo nevyhodí. Věděla to až příliš dobře.
„Mami, už jsem ti vysvětlovala, že nemáme místo,“ řekla tiše. „S Tomášem Kratochvílem se tam sotva vejdeme sami dva.“
„No jistě, Tomášek!“ zazněl v odpovědi jedovatý tón. „Pro něj se prostor najde, ale pro vlastní matku ne? Už sis snad nevzpomněla, kdo tě vychoval?“
Vychoval, ano — pomyslela si Kateřina — ale za jakou cenu. Nahlas však zůstala klidná. „Prosím tě, nezačínej. Nemluv na mě takhle.“
„Já nekřičím!“ ohradila se matka. „Jen se divím, jak tě život dokázal zkazit. Bývala jsi tak hodná… a teď? Ledové srdce.“
Kateřina zavřela oči a zhluboka se nadechla. Tenhle rozhovor znal scénář nazpaměť, jako špatně hrané představení, které se opakuje roky. Tušila, co přijde dál.
„Kde vlastně teď bydlíte?“ zeptala se.
„V tom strašném bytě u Proseckých skal,“ vyhrkla matka. „Pokoj sotva deset metrů čtverečních, kuchyň společná. Dokážeš si to představit? Společná! Nějací cizinci a studenti. Táta se už druhý den hádá se sousedy kvůli jednomu hrnci. Je to katastrofa. Jsme staří lidé, máme vysoký tlak, bolí nás záda, potřebujeme klid!“
A myslíš, že já ho mám? chtěla vykřiknout Kateřina, ale spolykala ta slova.
„Proč jste ten byt vlastně prodali?“ zeptala se po chvíli. „Vždyť jste ho před dvěma lety celý opravovali.“
Na lince se rozhostilo ticho. Pak matka těžce vydechla. „Chtěl to tvůj bratr.“
Kateřině cukl koutkem úst. Všechno zapadalo na své místo.
„Rostislav Jelínek?“ ujistila se. „Zase nějaká jeho ‚investice‘ do podnikání?“
„No…“ matka protahovala slabiky, „je mladý, má potenciál. Potřeboval startovní kapitál. Říkali jsme si, že mu pomůžeme. Stejně jsme s tátou plánovali přestěhování na chatu. Aspoň se dodělala rekonstrukce a koupil se mu podíl ve firmě.“
„A výsledek?“
„Žádný,“ zaznělo unaveně. „Společník se ukázal jako podvodník. Všechno se sesypalo. Pak přišly problémy i u Rostislava a Gabriely Tomášekové. Jemu se prý přejedlo pořád všechno táhnout na sebe a…“
Matčin hlas se ztišil a Kateřina cítila, že příběh ještě zdaleka nekončí a že další pokračování na sebe nenechá dlouho čekat.