…nést všechno sám. Teď navíc skončili i s dětmi v podnájmu. A my… — matce se zlomil hlas — my nemáme vůbec nic. Všechno je pryč.
Kateřina Vaněková mlčela. Nedokázala si vybrat, jestli má propuknout v pláč, nebo se ironicky zasmát. Ten příběh se odvíjel s takovou pravidelností, až působil jako repríza dávno okoukaného filmu. Vybavila se jí vlastní slova z doby před třemi lety: „Mami, nedělej to. Rostislav se musí naučit nést odpovědnost za své kroky sám.“ Odpověď tehdy zněla pokaždé stejně: „Je to chlap. Má to těžší. Ty tomu nerozumíš.“
A teď ten „chlap“ dokázal připravit rodiče o střechu nad hlavou.
Kateřina vstala a přešla k oknu. Déšť zesílil a kapky bubnovaly do parapetu s vytrvalostí, která jí drásala nervy. V sousedním pokoji bylo slyšet klapání klávesnice — Tomáš Kratochvíl seděl u notebooku, pracoval z domova a termín odevzdání projektu se neúprosně blížil. Nechtěla, aby slyšel každý detail tohohle hovoru.
— Mami… a táta? Co na to říká?
— Táta? — v hlase zazněla hořkost. — Jako vždycky mlčí. Říkala jsem mu, ať ti zavolá, že mu třeba pomůže vlastní dcera. Jen si pro sebe brumlá, že „Kateřina má moc práce“. No jistě, máš svůj život. My už se ti nehodíme.
— Mami, přestaň s tímhle nátlakem. Jste dospělí lidé. Rozhodli jste se sami. A teď…
— Rozhodli?! — skočila jí matka do řeči. — My jsme jen pomohli synovi! Vlastnímu synovi! To je snad zločin? Ty bys nepomohla, kdybys mohla?
Kateřině cukly koutky.
— Nejdřív bych přemýšlela. Protože pomoct má smysl jen tehdy, když ten druhý dělá aspoň něco sám. Rostislav ale celý život jen přijímal.
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Pak matčin hlas ztvrdl.
— Takže je jasno. Zříkáš se nás. Dobře. Už chápu úplně všechno.
Spojení se přerušilo.
Kateřina položila telefon a přejela si dlaní po tváři. Uvnitř se cítila prázdná a těžká, jako po dlouhé, vyčerpávající nemoci.
Po několika minutách se ve dveřích objevil Tomáš.
— Co se stalo? Zase tvoje máma?
— Jo. Chtějí se k nám nastěhovat.
— A cos jí řekla?
— Že ne.
Tomáš beze slov přistoupil blíž a objal ji.
— Udělala jsi správně. Jinak by tu zůstali navždy.
Neodpověděla. Někde hluboko v ní se ozval stud. Byli to přece její rodiče. Jenže vzpomínky rychle uhasily soucit.
Kdysi tolik toužila po tom, aby na ni byla matka pyšná. Ve škole se snažila víc než kdokoli jiný, na vysokou se dostala bez známostí a bez peněz. Od prvního ročníku pracovala, aby na nikom nezávisela. Doma však pozornost vždy patřila bratrovi.
Když Kateřina přinesla jedničku, slyšela: „Ty jsi chytrá, to jsme čekali.“
Když Rostislav přinesl trojku: „Je to kluk, však to dožene.“
Když si koupila první auto, matka poznamenala: „Mohla jsi ho dát Rostislavovi. On má rodinu, potřebuje ho víc.“
A když se vdávala, zaznělo v přípitku:
— Přejeme naší dceři, aby měla v životě takové štěstí jako její bratr!
Ani tehdy neplakala. Jen se v ní cosi nenávratně vyprázdnilo.
O tři dny později zazvonil telefon znovu.
— Kateřino, ahoj. S tátou jsme si to všechno promysleli. Dnes večer k vám přijedeme. Neodmlouvej, ano? Jinou možnost nemáme.
— Mami, počkej. Vždyť jsem říkala…
— Dost! Jsme tvoji rodiče. V tomhle chlívu bydlet nebudeme. Klíče máš ty, tak nás pustíš dovnitř.